14. září 2014
Září, září volá do školy… Nejen prvňáčky ze základních škol, ale i ty dospělejší, kteří se připravují na svá budoucí povolání – třeba v dopravě a logistice. Že o vzdělávání v těchto oborech není u nás dostatečný zájem, o tom si celoročně cvrlikají i vrabci na střeše logistických center. Proč tomu však tak je, nad tím se pro Dopravní noviny zamýšlí předseda pracovní skupiny pro odbornou výchovu Svazu spedice a logistiky ČR Petr Rožek.
Současná starší generace si jistě vzpomene na leninské „Učit se, učit se“, ještě dříve se prosazovala Komenského myšlenka „Uč se, dítě, moudrým býti“. I přes různá časová období a politický nátěr se však opakovaně ozývá základní myšlenka, že bez vědění, a především stálého zdokonalování, neexistuje cesta k úspěchu. A v dnešní tzv. vzdělanostní společnosti by tento apel měl být ještě silnější. Přesto si troufám tvrdit, že tato výzva je v dopravním oboru oslyšena.
Na straně nabídky vzdělání je z čeho vybírat. V České republice po delimitaci vzniklo několik vysokých škol s dopravní tematikou. Celá řada středních odborných škol, případně vyšších odborných škol úspěšně odolává snaze ministerstva školství o unifikaci středního školství a nabízí kvalitní výuku pro nižší stupně zaměstnání ve firemních hierarchiích. Svaz spedice a logistiky ČR i některé další instituce každoročně otevírají kurzy s dopravním a logistickým zaměřením.
Na straně poptávky je situace možná komplikovanější, protože studium je přece jen „o matematice“, a pozdější uplatnění má nižší společenskou prestiž než například doktor práv či profesor filozofie. Málokdo z uchazečů o studium vidí do vzdálenější budoucnosti a uvažuje i v termínech jako uplatnění v oboru, případné problémy s nalezením práce a mobilita. Dopravní obory ale jsou, co se týče zaměstnanosti včetně příslibu do budoucna, jedním z nejstabilnějších oborů vůbec. A přesto se lidi do oboru příliš nehrnou.
Tak kde je proboha problém?
Na první místo kladu absolutní volnost podnikání v oboru, s čímž souvisí neexistující kodifikace alespoň základního rozsahu vzdělání potřebného pro získání živnostenského oprávnění. Tento moment vystupuje na povrch zvlášť zřetelně proto, že v rámci organizace přepravy vzniká rozsáhlá odpovědnost za svěřené zboží, nároky na ochranu zdraví při práci, na zabránění ekologickým škodám, a přesto může v oboru podnikat takzvaně každý, třeba i jen se základním vzděláním. Za druhé bych kladl za vinu přílišnou specializaci v dopravních firmách. Po disponentovi námořní přepravy není vyžadována ani elementární znalost přeprav leteckých; v některých firmách existuje znalostní bariéra i mezi importem a exportem.
V neposlední řadě pak jde o kombinaci obou, možná také jako důsledek doznívající hospodářské krize. Do (dopravních) firem jsou najímáni nováčci především podle kritéria „za kolik“, zkušenost v oboru má na ocenění relativně nižší vliv. Firmy si v rámci úspor vychovávají efektivní „roboty“ bez znalosti souvislostí, kteří pak vykonávají svoji práci bez pocitu odpovědnosti za komplexní výsledek. Následuje silná fluktuace a celá záležitost má spirálový efekt. A přitom by stačilo málo: pravidelná školení z jiných oborů, rotace středních kádrů (podle rozsahu firmy), zahraniční praxe – třeba i krátkodobé, vnitřní propagace oboru jako nikoliv mechanického opakování stále stejných úkonů, ale oboru pestrobarevného, tudíž s potřebou komplexní znalosti a stále prohlubované zkušenosti.
