21. června 2001
Dne 1. července nabudou účinnosti nová ustanovení společného tranzitního režimu (viz Společný tranzitní režim přechází do třetí fáze DN 24/01). Mezinárodní smlouva, na jejímž základě je tento celní režim umožněn, byla přijata zeměmi Evropského sdružení volného obchodu a Evropského společenství v roce 1987. Česká republika k ní přistoupila 1. července 1996. Praxe však brzy ukázala, že je třeba jít dále. Zároveň se vznikem institutu celníků se začaly objevovat i pokusy, jak tento systém obejít – například využíváním jiných než určených míst k převozu či přenosu zboží, jeho dopravou přímo ke známému obchodníkovi a nepředložením na místě určeném obcí, městem či státem. Z historie je patrné, že vynalézavost těch, co se celníky snažili přelstít, neznala mezí a že se všemožně snažili, aby byli před celníky a jejich metodami vždy o nějaký krok napřed. Ovšem ani vynalézavost druhé strany nebyla malá. Obecně lze konstatovat, že se v tomto směru nic nezměnilo a obě strany nadále usilovně bojují o vítězství. Příznivý rozvoj mezinárodního obchodu v devadesátých letech, na němž se začínalo podílet i Československo a od 1. ledna 1993 samostatná Česká republika, se i v tuzemsku odrazil v masivním rozvoji mezinárodní dopravy, a to především silniční nákladní. Počty odbavovaných kamiónů na hranicích se začaly denně počítat na stovky. Stále jsou ještě v živé paměti návaly na celních přechodech a několikahodinová čekání na celní odbavení, které byly důsledky aplikace nového celního zákona a posléze jeho jednotlivých novel, jež byly tvořeny mimo jiné s cílem zjednodušit celní řízení. Cíl: Zjednodušení celního řízení Zjednodušování celního řízení a zvýšování průjezdnosti celních přechodů se v daném období stalo jedním ze základních trendů i jinde v Evropě, především v zemích Evropské unie. Jednou z cest, jak těchto cílů dosáhnout, bylo uzavření mezinárodní smlouvy mezi zeměmi Evropského sdružení volného obchodu (ESVO) a Evropským hospodářským společenstvím (Společenství) v roce 1987 v Interlakenu, k níž Česká republika přistoupila dne 1. července 1996. Tato smlouva legislativně ošetřila přepravy zboží ve společném tranzitním režimu. A konstatujme, že počet každoročně přijatých tranzitních celních prohlášení ve společném tranzitním režimu a v tranzitním režimu Společenství dosáhl v posledních letech 20 miliónů, a reprezentuje miliardy X na clech, daních a ostatních poplatcích, které jsou těmito režimy dotčeny. A jsme opět u úvodního konstatování. Tyto obrovské částky nezůstaly stranou zájmu podvodníků a mezinárodního organizovaného zločinu. Výsledek? Celní společný tranzitní režim byl jejich aktivitami stále více a více ohrožován. Současně postupně docházelo k vytváření větších rozdílů mezi společným tranzitním režimem a tranzitním režimem Společenství, které (oba) začínaly ztrácet schopnost analyzovat výši rizika a míru spolehlivosti jednotlivých účastníků, což na jedné straně způsobilo nárůst počtu neukončených tranzitních operací a vzniklých celních dluhů. Na straně druhé pak přijatá bezpečnostní opatření postihovala ekonomické zájmy vysoce spolehlivých účastníků. Nezbytnost reformy Na základě závěrů přijatých dočasným vyšetřovacím výborem Evropského parlamentu v roce 1997, a podle Akčního plánu pro režim tranzitu, který byl vypracován Evropskou komisí (EK), byly stanoveny pro EK, členské země Společenství a ostatní smluvní strany Úmluvy o společném tranzitním režimu uzavřené mezi zeměmi ESVO a Evropským hospodářským společenstvím (Úmluva) dva hlavní úkoly: provést reformu společného tranzitního režimu a v maximální míře zabránit daňovým a celním únikům. K realizaci těchto cílů se měly využít jak legislativní, tak operativní prostředky. Legislativa Přípravy legislativní části reformy společného tranzitního režimu se spolu s celními správami zemí, v nichž je společný tranzitní režim prováděn, zúčastnily mezinárodní profesní svazy zastupující zájmy dopravců, speditérů, celních agentů, obchodníků a výrobců. Není snad třeba zdůrazňovat, že proces nalezení vhodných řešení přijatelných pro všechny zúčastněné strany byl velmi náročný a od všech zúčastněných vyžadoval ochotu a snahu k nalezení vyhovujícího kompromisu. To bylo i jednou z příčin, proč práce na reformě společného tranzitního režimu, které byly započaty v roce 1997, byly ukončeny teprve loni 20. prosince, kdy Smíšený výbor ES-ESVO „Společný tranzitní režim“ přijal Usnesení č. 1/2000, jímž byly odsouhlaseny rozsáhlé změny Úmluvy. Výsledkem reformy společného tranzitního režimu jsou: zlepšení kvality legislativních pravidel upravujících jeho provádění, zejména s ohledem na sjednocení pravidel pro společný tranzitní režim a pro tranzitní režim Společenství, přesnější (jasnější) stanovení povinností a práv deklarantů zastupujících zájmy obchodníků, speditérů a dopravců, restrukturalizace stávajících ustanovení a jejich doplnění o nová, konsolidovaná ustanovení. (Viz nahrazení původních příloh 1, 2 a 3 novými přílohami Úmluvy). Operativní prostředky Operativní prostředky vyplývají z některých změn, které již byly do společného tranzitního režimu v minulých letech postupně zapracovávány. Především je to informatizace společného tranzitního režimu. Na jejím základě byl vytvořen počítačový systém nazvaný New Computerised Transit System (NCTS), umožňující lepší zpracování a sledování operací ve společném tranzitním režimu. Dalším požadavkem bylo vytvoření sítě národních koordinátorů a regionálních zmocněnců pro režim tranzitu v každé celní správě smluvních zemí společného tranzitního režimu. Úkolem koordinátorů je podílet se na kontrole provádění všech operativních opatření v režimu tranzitu, na zlepšení spolupráce mezi různými správami či úřady pro zkvalitnění monitorování tranzitních operací, na rozvoji národní informační a komunikační strategie směrem k hospodářským účastníkům, na aktuální pomoci při řešení případů, které mohou v praxi nastat, na usnadnění komunikace s ostatními útvary a na přenosu příslušných informací v rámci jejich regionů. Obsah změn Úmluvy Z hlediska obsahu můžeme změny Úmluvy rozdělit na pět částí: základní pravidla pro obvyklé provádění společného tranzitního režimu, rozšíření počtu zjednodušených postupů, stanovení základních pravidel pro schválení použití zjednodušených postupů, změny v systému zajištění celního dluhu, nové pojetí ukončení a vyřízení společného tranzitního režimu a stanovení postupů pro vymáhání celního dluhu.Další významnou změnou je legislativní tzv. rozfázování celního režimu společného tranzitu oproti původnímu pouze „vyřízení“. Nová úprava „rozděluje“ vyřízení režimu na činnost celního úřadu určení (provede ukončení režimu u příslušné tranzitní operace) a činnost celního úřadu odeslání (režim u dříve započaté tranzitní operace vyřídí ve své evidenci – uvolní i záruku). Toto umožnilo v Úmluvě zavést a lépe specifikovat předložení náhradního celního dokladu k provedení vyřízení režimu. V praxi to znamená snadnější řešení ztrát jak jednotlivého listu (č. 5), zasílaného na celní úřad odeslání, tak ztráty všech listů u celního úřadu určení. Významná je i skutečnost, že celní úřad odeslání nyní akceptuje nejen náhradní celní doklady vystavené celními orgány v zemi určení a jimi ověřené, ale dokonce doklady vystavené orgány z jiných zemích, do nichž zásilka pokračovala. (ji/sk)
