23. srpna 2001
Význam, jaký má lidský faktor pro efektivitu a bezpečnost
silniční dopravy, je dnes všeobecně dobře znám. O tom, jak
s touto skutečností v praxi počítají dopravní firmy a jakou
roli v této oblasti hraje psychologie, jsme hovořili
s dopravní psycholožkou z Centra dopravního výzkumu PhDr.
Vlastou Rehnovou.
„Jak by bylo možné obecně charakterizovat úlohu dopravního
psychologa?“
„Práce psychologa v dopravě má do značné míry preventivní
charakter. Někdy se sice náš postup jeví jako represe – když
třeba někomu vystavíme posudek, že by neměl mít řidičský
průkaz nebo že jej firma nemá přijmout -, ale i to je forma
prevence. Ačkoli v oblasti silniční dopravy nacházejí
psychologové stále největší uplatnění při výběru
a přezkušování řidičů, má dnes psychologie v této sféře
mnohem širší záběr. Existují například projekty, v jejichž
rámci se počítá s uplatněním určitých psychologických
poznatků již při samotné výstavbě silnic, tunelů a jiné
dopravní infrastruktury. Technici a projektanti pochopili, že
například i na pohled hezké stavby musí být navrženy tak, aby
co nejlépe vyhovovaly lidským potřebám. Centrum dopravního
výzkumu například provádělo analýzy vybraných nehodových
míst, při nichž se zjišťovalo, proč právě na nich řidiči
selhávají. Výsledky byly poté využity například při
formulování zásad bezpečnostního auditu pro nové silniční
stavby. Také orgány Evropské unie v současné době
zpracovávají a posuzují návrh výzkumného projektu, zaměřeného
na možnost zohlednění lidského faktoru přímo v normách
a zásadách pro nové technické projekty.“
„Jsou k dispozici nějaké výsledky, z nichž by bylo patrné,
kolik nehod způsobilo selhání člověka?“
„Dříve jsem tvrdila, že se jedná až o 95 procent – a byla
jsem schopna to zdůvodnit. Například i to, že je nevhodně
klopená silnice, že není posypaná namrzlá vozovka apod.
ovlivňuje lidský činitel. Kdybychom tento výčet prováděli
skutečně důsledně, zjistili bychom, že pouze na nepatrnou
část příčin, například stromy vyvrácené vichřicí nebo
nečekané krupobití, nemá přímý vliv člověk. Pokud bychom
ovšem omezili náš záběr pouze na řidiče nebo účastníky
silničního provozu, tak odhaduji tento podíl asi na 80
procent. Spornou otázkou ovšem zůstává, v kolika případech se
jedná o vědomou chybu, o vědomé riziko a nedodržení pravidel.
To si již netroufám tipovat.“
„Významnou část pracovní náplně dopravního psychologa tvoří
poradenství při výběru řidičů…“
„Pro dopravní firmy je samozřejmě výhodné, když důležitý
článek výrobního procesu – tedy ten, kdo zachází s drahou
technikou – je spolehlivý a dokáže svěřený majetek správně
používat. Kromě toho by zaměstnavatel měl mít zájem nejen na
tom, aby řidič byl schopen bezpečně ovládat vozidlo, ale
i dobře reprezentoval firmu v přímém kontaktu se zákazníky.
Firmy, které tento princip pochopily, si řidiče pečlivě
vybírají v konkursním řízení, jehož součástí může být
i psychologické vyšetření. Zdůrazňuji, že může, protože se
nejedná o legislativně zakotvenou povinnost. Na druhou stranu
má však dopravce řadu jiných povinností, které jej k vyžádání
psychologického vyšetření řidiče opravňují – například
provozovatel vozidla smí jeho řízení svěřit pouze osobě,
která je k tomu po všech stránkách způsobilá. Zdůrazňuji to
proto, že se někdy setkávám s názorem, že pokud dopravce
požaduje, aby se řidič podrobil psychologickému vyšetření,
jedná se o nepřípustný zásah do soukromí či přímo
diskriminaci zaměstnance. Podotýkám, že zaměstnavatel má
právo takto postupovat a v mnoha případech, například při
přepravě osob nebo nebezpečného zboží, je to velice žádoucí.
Skutečnost, že psycholog vydá kladné doporučení, ještě
samozřejmě neznamená, že řidič nikdy žádnou dopravní nehodu
nezaviní. Je zde pouze významně vyšší pravděpodobnost, že se
bude jednat o spolehlivého řidiče, jehož přijetí bude pro
firmu výhodné.“
„Výběr zaměstnanců by však měl být pouze prvním krokem…“
„Ano, dopravní společnost musí o řidiče dále pečovat. Výběrem
pracovníků totiž tento proces nekončí, ale začíná. Setkávám
se však bohužel i s firmami, které vytvářejí řidičům
v režimu práce a odpočinku neúnosné pracovní podmínky
a totálně je vyčerpávají. Nejvíce se to týká asi řidičů
v mezinárodní autobusové a kamiónové dopravě. Ačkoli tento
režim určitou dobu vydrží a někdy si i dobře vydělají, ale
později často firmu sami opouštějí, protože jsou fyzicky
i psychicky vyčerpáni, rozpadá se jim rodina a mají další
problémy. Psychologické vyšetření tedy rozhodně nesmí být
chápáno a koncipováno tak, aby sloužilo pouze k výběru velmi
odolných osob, které takové zacházení založené na porušování
základních pracovních norem, vydrží co nejdéle.“
„Mnozí dopravci však při výběru řidičů stále spoléhají
především na vlastní úsudek…“
„Ano, ale k vlastní škodě, neboť zaměstnavatelé mohou jen
těžko předem rozpoznat všechny kvality uchazeče o práci.
Doporučujeme jim proto, aby si od přijímaných zaměstnanců
nechali alespoň předložit výpis z evidenční karty řidiče nebo
si vyžádali posudek od předchozího zaměstnavatele. Tak
získají alespoň minimum nezbytných informací o novém řidiči.
Opodstatněnost psychologických testů je však patrná i ze
skutečnosti, že v městské hromadné přepravě osob, jejíž
řidiči testy absolvují pravidelně, prakticky nedochází
k žádným závažným dopravním nehodám. Považuji tedy za žádoucí
a velice přínosné, aby psychologická vyšetření byla povinná
přinejmenším pro řidiče v zájezdové dopravě, i pro ty, kteří
přepravují nebezpečné zboží. Usilovali jsme o to, aby
absolvování psychologických testů bylo ze zákona povinné,
avšak zatím bezúspěšně.“
„V jakých intervalech by se mělo podle Vás provádět
psychologické přezkušování řidičů v silniční nákladní
dopravě?“
"V rámci Asociace dopravních psychologů ČR jsme se shodli na
tom, že řidiči, kteří jezdí do zahraničí, by měli být
přezkušováni po třech a ostatní po pěti letech. Pětiletý
interval podle nás představuje obecně maximální přijatelnou
mez, při níž můžeme říci, že se člověk po psychické stránce
- pokud nedošlo k něčemu výjimečnému – příliš nezměnil.
Samozřejmě, že v případě nutnosti nebo pochybnosti může
psycholog vyžádat kontrolu dříve. Interval mezi kontrolami
může psycholog zkrátit také pokud se chování řidiče nějakým
nápadným způsobem změní – je například účastníkem několika
nehod za sebou. Bohužel, pravidelné přezkušování není zákonně
nařízeno, a proto záleží pouze na dohodě mezi námi
a dopravci."
„Má uchazeč, kterému se nepodaří úspěšně projít
psychologickým vyšetřením, možnost nějakého odvolání?“
„V rámci Asociace dopravních psychologů ČR existuje několik
možností a stupňů přešetření. Pokud si již sám psycholog není
z nějakého důvodu jist výsledkem vyšetření, může požádat
o pomoc kolegu; existuje totiž systém supervizí. Tento postup
volíme většinou v případech, kdy vydání posudku má pro řidiče
skutečně velký význam – může být například důvodem k odebrání
řidičského průkazu. Ačkoli se klientů před vyšetřením ptáme
na jejich aktuální psychický stav, ne každý jej v danou
chvíli přizná, a tak se může také stát, že řidič nebyl při
vyšetření v dobré kondici. Pokud zjistíme, že existuje pádný
a zároveň dočasný důvod, proč vyšetření nedopadlo dobře, má
řidič po odeznění nepříznivého stavu ještě možnost opravy.“
„Policie vede statistiku příčin nehodovosti. Jaký by byl
žebříček podle psychologa?“
„Na první místo v příčinách dopravních nehod bych zařadila
celkové nepochopení důvodu řízení vozidla. Pokud jej řídím
proto, abych si vydělala na živobytí nebo se někam dopravila,
tak si také podle toho počínám – snažím se, abych měla
v pořádku nejen vozidlo, ale i o to, aby se mně nebo ostatním
nic nestalo. Velmi mi vadí názory zpochybňující například
oprávněnost a efektivitu bodového systému hodnocení řidičské
praxe tím, že přece nelze někomu sebrat řidičský průkaz, když
jej potřebuje k provozování živnosti. Skutečnost je však
zcela opačná – jestliže někdo opravdu potřebuje řidičský
průkaz pro výkon svého povolání, tak si dává většinou velmi
dobrý pozor, aby o něj vlastní vinou nepřišel. Pokud však
někdo jezdí spíš proto, aby se předváděl, léčil si nějaké
mindráky nebo se pouze odreagoval, pak je náchylný k rizikové
a bezohledné jízdě – a v podstatě neví, proč za volantem
sedí.
Mnoha řidičům také chybí vědomí toho, že vlastnictví
řidičského průkazu je nejen k něčemu opravňuje, ale také
zavazuje. V takovém postoji je navíc stále ještě podporuje
i mínění společnosti, která na dopravní nehody obecně pohlíží
sice jako na smutnou, ale nezbytnou součást silničního
provozu. A nikoli jako na čin, za který je v mnoha případech
někdo zodpovědný, a který byl spáchán proto, že někdo vědomě
porušil základní bezpečnostní pravidla. Samozřejmě, že
existují tragické nehody, k nimž došlo i při opatrné jízdě.
Ale v případě, že někdo jel opilý nebo v obci překročil
rychlostní limit o padesát kilometrů, pak již nelze hovořit
o nešťastné náhodě.“
Milan Frydryšek
