9. dubna 2016
Letos si připomínáme už 60. výročí existence patrně nejvýznamnější mnohostranné mezinárodní úmluvy v mezinárodní silniční nákladní dopravě – Úmluvy CMR, která se věnuje problematice přepravní smlouvy v mezinárodní kamionové dopravě.
V této souvislosti je třeba s politováním připomenout, že její obsah je dodnes ne zcela ve shodě s ustanoveními našeho národního práva. Tento zcela nevyhovující stav vyplývá ve stávajících podmínkách ČR především z neexistence nového Silničního přepravního řádu (SPŘ), kdy platnost jeho dřívější verze byla ukončena spolu s existencí obchodního zákoníku. Nový SPŘ (několik verzí již bylo předloženo) by přitom byl schopen ustanovení přepravní smlouvy z Úmluvy CMR do systému úpravy přepravní smlouvy v národním právu transformovat. To by nejen sjednotilo dosud nejednotnou právní úpravu, ale i zvýšilo právní jistotu zúčastněných smluvních stran.
Toto zamyšlení nad konkrétními ustanoveními Úmluvy CMR se věnuje patrně jednomu z nejcitlivějších a přitom nejaktuálnějších témat – možnosti použití vyšší odpovědnosti dopravce, než stanovuje běžně používaný limit odpovědnosti dopravce, tedy 8,33 SDR na jeden kilogram hrubé hmotnosti ztracené, zničené nebo poškozené zásilky.
Zde připomeňme, že veškerá ustanovení Úmluvy CMR mají kogentní (závazný) charakter – to znamená, že ustanovení přímo v ní obsažená nelze jakkoli jinak upravit (například smluvně) ani je obcházet či nerespektovat. To znamená, že všechna ujednání, která se přímo nebo nepřímo odchylují od znění Úmluvy CMR, jsou neplatná a právně neúčinná.
Limity náhradové povinnosti
Jak známo, náhradová povinnost dopravce v MKD je limitována ustanoveními článku 23 Úmluvy CMR. Kdyby však dopravce MKD způsobil škodu úmyslně (respektive způsobem rovnocenným úmyslu), pak by se na něho žádná omezení nevztahovala. Problémem v současné praxi MKD je, že při soudních projednáváních se za jednání rovnocenné úmyslu mnohdy považuje i tzv. hrubá nedbalost nebo i tzv. lehkomyslné jednání dopravce (řidiče).
Zde je třeba konstatovat, že v současnosti je posuzování dopravců velmi přísné a „přísnost“ soudů vůči dopravcům MKD se nejen v ČR, ale i v zahraničí začíná dostávat do mnohdy nepochopitelných absurdit (například nedodržení direktivy č. 561 EU – respektive Úmluvy AETR – řidičem, v kontextu vzniku škody na zásilce, respektive termínu dodání / přepravní lhůty, nenasazení dvoučlenné osádky při odesílatelem zadaném fixním termínu dodání zásilky – avšak bez přímého požadavku uvedeného v přepravním příkazu a bez použití zvláštního zájmu na dodání apod.). Pro jistotu je v souvislosti s odpovědností dopravce třeba upozornit i na to, že Úmluva CMR nepřipouští náhradu finančních ztrát ani náhradu ušlého zisku odesílatele (přepravce).
Částka zvláštního zájmu
Ve smyslu ustanovení článku 26 Úmluvy CMR však odesílatel může – ale pouze za podmínky s dopravcem sjednaného příplatku k přepravnému – udat v nákladním listě (v přepravní smlouvě, resp. v objednávce přepravy / přepravním příkazu) tzv. částku zvláštního zájmu na dodání zásilky – pro případ její ztráty nebo poškození anebo překročení dodací lhůty.
V takovém případě pak dopravce odpovídá do výše smluvně stanovené tzv. částky (ceny) zvláštního zájmu – tedy bez ohledu na finanční limity dané článkem 23 Úmluvy CMR (tzn. do výše 8,33 SDR/ZPČ na 1 kg hrubé hmotnosti zásilky). Platí, že o použití přepravy ve zvláštním zájmu je nutné udělat zápis v nákladním listě CMR. Dále také platí, že částka navýšení přepravného i částka zvláštního zájmu musí být zcela nezpochybnitelně (nejlépe tedy konkrétně) stanoveny. I ve fakturaci přepravného má být přepravné a navýšení provedené ve zvláštním zájmu uvedeno odděleně.
Uvádění ceny zásilky v nákladním listu
Dále je třeba se v této souvislosti zmínit i o časté diskusi o tom, zda má odesílatel (přepravce) uvádět do přepravní smlouvy, respektive do nákladního listu (CMR), cenu zásilky a co její uvedení vlastně do smluvního vztahu přináší. Zde platí, že není-li cena zásilky výslovně označena jako „cena bez DPH“, má se za to, že se jedná o cenu konečnou, tudíž cenu včetně DPH (eventuálně i dalších daní – například daně spotřební). Obecně se lze domnívat, že cena zásilky by měla být vždy součástí popisu zásilky, který je jedním ze základních charakteristik přepravní smlouvy. V řadě případů je uvedení ceny zásilky značně zjednodušujícím opatřením vedoucím k rychlému a efektivnímu postupu při likvidaci škody.
Samotné uvedení ceny přepravované zásilky však nepřináší „prolomení“ odpovědnostního limitu dopravce daného článkem 23 Úmluvy CMR. I zde platí, že až když mezi dopravcem a odesílatelem (přepravcem) dojde ke vzájemnému sjednání navýšení přepravného, respektive příplatku k přepravnému, pak se lze při paralelním udání ceny přepravované zásilky odesílatelem na ustanovení článku 24 Úmluvy CMR odvolávat (a limity odpovědnosti dopravce podle článku 23 tak „prolomit“).
Výklad článků 24 a 26 je dnes často nepřesný
V praxi se dnes bohužel setkáváme s tím, že přepravci a zasílatelé (jako zákazníci dopravce) si vykládají výše uvedená ustanovení článků 26 a 24 Úmluvy CMR tak, že dopravci zpravidla pouze sdělí, že trvají na jejich uplatnění, a na nutný příplatek k přepravnému – tedy na jeho povinné navýšení – účelově „pozapomenou“. Řada dopravců MKD pak z neznalosti nebo z obav před ztrátou přepravy navíc ani navýšení přepravného v uvedených případech důsledně nevyžaduje, čímž si dopravci sami připravují nejen finanční problémy.
Vzhledem k již výše zmíněnému kogentnímu charakteru Úmluvy CMR (tedy veškerých jejích ustanovení) se totiž – při opomenutí sjednání, respektive úhrady příplatku k přepravnému – o uplatnění uvedených článků 24 a 26 de iure nejedná! A právě tento fakt bychom si měli všichni zúčastnění uvědomovat!
Na závěr jedna osobní úvaha. Dovedu představit, že pojišťovna může odmítnout realizovat pojistné plnění, které bude sice dopravcem v pojistné smlouvě vzhledem k jeho odpovědnosti podle článků 24 a 26 Úmluvy CMR sjednáno, ale v konkrétním případě nebude naplněno – právě pro chybějící příplatek k přepravnému.
Radek Novák, Katedra logistiky VŠE v Praze
