3. května 2014
Podvodníky v dopravě státní hranice v Evropě nezastaví, naopak se mezi členskými zeměmi pohybují jako ryba ve vodě a chytře využívají bariér v mezistátní komunikaci úřadů. Obranu proti podvodům by mělo usnadnit nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1071/2009, o zřízení vnitrostátního elektronického registru podniků silniční dopravy a jeho propojení s celoevropským registrem. V České republice má zavádění tohoto registru skluz (viz DN 13/14); jak se daří evropské nařízení naplňovat ve Slovenské republice, jsme se zeptali prezidenta Zväzu logistiky a zasielateľstva Slovenskej republiky Ing. Františka Komory.
„Přináší evropské nařízení č. 1071/2009 skutečně pomoc pro boj s kriminalitou v dopravě?“
„Toto nařízení ze dne 21. října 2009 stanovuje společná pravidla týkající se podmínek, které je třeba dodržovat při výkonu povolání provozovatele silniční dopravy. Členským státům unie jím vznikla povinnost vytvořit elektronické regis-try silničních dopravců a umožnit zákazníkům dopravních firem, aby si mohli ověřit, zda má podnik příslušné povolení. Zároveň bylo nařízeno postupně vzájemně propojit vnitrostátní elektronické rejstříky, aby byla umožněna rychlá a účinná výměna informací mezi členskými státy a aby se zajistilo, že provozovatelé silniční dopravy nebudou v pokušení páchat závažná porušení nebo riskovat jejich spáchání v jiných členských státech než v členském státě, v kterém mají sídlo. Stát by měl ověřovat, zda podnik stále splňuje podmínky stanovené tímto nařízením, a příslušné státní orgány by měly v případě potřeby rozhodnout o pozastavení nebo odnětí povolení opravňujícího podnik působit na trhu.
Podniky, které vykonávají povolání provozovatele silniční dopravy, musí podle tohoto nařízení mít skutečné a stabilní sídlo v členském státě, musí být bezúhonné a plnit ostatní povinnosti z hlediska odbornosti a finanční spolehlivosti. Podmínky týkající se bezúhonnosti zahrnují například to, že neexistuje žádný vážný důvod k pochybám o bezúhonnosti správce dopravy nebo dopravního podniku, jako například odsouzení nebo sankce za závažné porušení platných vnitrostátních předpisů v oblastech jako obchodní právo, insolvenční právo, mzdových a pracovních podmínek v odvětví, silniční provoz, odpovědnost za výkon povolání a podobně.“
„Jste spokojen s implementací tohoto nařízení na Slovensku?“
„Současná situace na Slovensku vyvolává řadu otázek. Jak je například možné, že v rejstříku dopravců SR můžeme vidět více než dva roky poté, co určitá firma začala ztrácet zásilky, údaje, podle kterých je vše v pořádku? Zákazník, který by se spolehl na informaci státního rejstříku dopravců, by dostal informaci, že podnik má příslušné povolení, což znamená, že je bezúhonný a odborně způsobilý a má sídlo na adrese uvedené v licenci…Provedl stát kontrolu v místě sídla podniku a zkontroloval doklady k příslušným přepravám? Pokud tak nemohl udělat, plní firma podmínku skutečného sídla? Proč státy – nejen Slovenská republika – nezveřejňují telefonní čísla a e-mailové adresy dopravců, které jsou nejpoužívanějším komunikačním kanálem pro rychlé ověřování údajů? Samotné firmy si platí reklamu za jejich zveřejňování, naopak v registru by umožnily prověřit, zda dopravce s vozidlem, který se dostavil na nakládku zboží, je opravdu z firmy, za kterou se vydává?
Jak může registr chránit zákazníka, když u dopravce, který odcizuje svěřené zásilky, nevidí ,závažný důvod pro zpochybnění jeho důvěryhodnosti‘? A kolik je takových firem v registru? Současná směrnice je sice nedokonalá, přesto poskytuje státům při troše snahy možnost lépe chránit zákazníky před nepoctivými dopravními firmami. Ochrana veřejnosti je příčinou, proč se státy rozhodly udělovat povolení k výkonu silniční dopravy a neponechaly ji jako volnou živnost. Jak je tedy možné, že ačkoli směrnice prošla připomínkovým řízením jednotlivých členských států a dnes je v platnosti, přesto již přes deset let působí fantomoví dopravci, kteří mají každoročně svědomí trojciferný počet případů ztráty zásilek?“
