12. června 2008
Podnikohospodářská fakulta Vysoké školy ekonomické v Praze provedla na konci loňského roku rozsáhlý dotazníkový průzkum v českých firmách. O tom, co z něj po zpracování výsledků vyplynulo, jsme hovořili s vedoucím katedry logistiky Podnikohospodářské fakulty VŠE doc. Ing. Petrem Pernicou, CSc.¨
„Jaký byl záměr dotazníkového průzkumu?“
„Průzkum byl součástí rozsáhlého výzkumného záměru Nová teorie ekonomiky a managementu organizací a jejich adaptační procesy. Na tomto víceletém programu se podílí početný tým řešitelů ze všech kateder fakulty. Já odpovídám za logistiku, a proto jsem do dotazníku vložil 17 otázek zformulovaných tak, aby poskytly přímé porovnání české logistiky se zahraniční, většinou německou. Průzkumu, který ukázal aktuální stav české logistiky, se zúčastnilo 240 respondentů a šetření bylo zaměřeno na podniky zpracovatelského průmyslu.“
„Porovnejme tedy českou logistiku například s německou…“
„Na první pohled si vede celkem dobře, ale pod povrchem stále přetrvávají některé problémy. Vezměme například samostatné útvary logistiky. V téměř 60 procentech podniků již jsou a v dalších více než třech procentech podniků je chtějí zřídit. Nemají je naopak ve čtvrtině podniků, kde jejich funkci plní jiné útvary, obvykle nákup, obchodní útvary, útvary zásobování, skladů a expedice a další. Dohromady mělo ke konci loňského roku nějakým způsobem organizačně podloženou logistiku přes 86 procent podniků.
Problém tkví v tom, že ta čtvrtina jiných než logistických útvarů má příliš úzké zaměření, než aby zvládala supply chain řešení. Ohlédneme-li se za nedávnou historií logistiky v německých podnicích, kde 85 procent podniků mělo samostatný útvar logistiky již v roce 1993, nemůžeme nevzpomenout, že k roku 2000, kdy tento útvar měl již existovat v 99 procentech podniků, studie německého Spolkového svazu logistiky odhadovaly, že jen nějakých 70 procent z nich bude řešit skutečné problémy supply chains, tedy plně integrovaných logistických řetězců.
Když to převedeme do naší podnikové reality, znamenalo by to, že jen asi 40 procent podniků bude mít letos vytvořeny předpoklady pro komplexní integrovaná logistická řešení. To ovšem zdaleka neznamená, že taková bude i jejich každodenní praxe. Přitom mluvím jen o těch podnicích, které mají nebo budou mít samostatný útvar logistiky.“
„Platí stále to, že logistice věnují větší pozornost velké firmy a firmy se zahraničními vlastníky?“
„Ne tak docela. Tři čtvrtiny respondentů uvedly, že logistika je v jejich firmách součástí strategických záměrů. Pořád to jsou velké firmy, to je pravda: 36 procent má roční obrat do tří miliard Kč, téměř 36 procent zaměstnává 250 až 500 pracovníků a přes 33 procent má více než 500 zaměstnanců. Majoritního zahraničního vlastníka však má jen necelých 45 procent z nich. Podobně je tomu u firem, které v logistice určitě vidí nástroj ke zvyšování efektivnosti v podnikání, těch je přes 56 procent – a zase jde o velké firmy. Majoritního zahraničního vlastníka mají však jen 34 procenta z nich.“
„Německo je naším největším obchodním partnerem. Dokáží české firmy podložit svoji obchodní konkurenceschopnost také logistickou konkurenceschopností?“
„Na operativní úrovni ano. Útvary logistiky podniků v obou zemích jsou si podobné. Naše se starají z 87 procent o dopravu, z 86 procent o skladování a z 69 procent o balení a expedici. Německé dělají totéž: ze 70 procent dopravu, ze 73 procent skladování a také ze 73 procent balí a expedují. Na strategické úrovni je to ale trochu jinak. U nás se věnuje víc pozornosti volbě zásobovacích a odbytových cest – připadá na ně 70 a 56 procent, zatímco v Německu si raději hledí zabezpečování procesní orientace (51 procent u nich proti 16 procentům u nás) a optimalizaci tvorby hodnot (37 procent proti 17 procentům). Také podílem na vývoji výrobků a tvorbou programů jsou německé útvary logistiky pověřovány častěji (ve 21 procentech, naše jen v osmi procentech). Jen u koordinace se zákazníky a s dodavateli jsme na tom stejně (68 a 61 procent). Celkově jsou útvary logistiky v německých podnicích pověřovány operativou o 32 procent častěji než strategickými úlohami. V našich podnicích je to o 41 procent.“
„V poslední době se často hovoří o kooperaci v logistických řetězcích. Jak vypadá situace v České republice z tohoto pohledu?“
„Porovnáme-li české firmy opět s německými podniky, pak na operativní úrovni není ve spolupráci s obchodními partnery vidět žádný zásadní rozdíl. Na obou stranách dominuje spolupráce při přepravě (u nás 58 procent, v Německu 69 procent). Němci více spolupracují při skladování, vychystávání a kompletaci (94 procent proti 54 procentům u nás) a také při řízení procesních řetězců (25 procent proti 13 procentům) nebo při předmontáži (31 a 13 procent). O něco lepší jsou na úrovni plánování. Méně se starají o spolupráci při organizování dopravy (u nás na ni připadá 67 procent, u nich 56 procent), ale více se věnují řízení zásob (63 procent proti našim 49 procentům) a řízení materiálových toků synchronních s výrobou (38 proti 33 procentům). S logistickým plánováním jsme na tom podobně (u nich 31 procent, u nás 39 procent). Na strategické úrovni jsou však rozdíly markantní: úplně naše podniky převálcovávají spoluprací s obchodními partnery v logistickém poradenství – to je nich totiž u nich na prvním místě (s 69 procenty), zatímco u nás na předposledním (se 17 procenty). Více se svými partnery strategicky spolupracují také při distribuci (63 procenta, u nás 47 procent) a redistribuci výrobků (31 a 21 procent).“
„Do jaké míry se v českých podnicích uplatňuje supply chain risk management?“
„Poměrně málo – setkáme se s ním jen ve dvaceti procentech firem. Prováděl jsem porovnání s britskými podniky, jaké jsou priority z hlediska scénářů pro zajištění kontinuity logistických řetězců. Zjistil jsem, že u nás jsou v čele scénáře pro případ výpadku dodavatelů (94 procenta), výpadku výroby (78 procent) a výpadku informačního systému (65 procent), zatímco u Britů je to výpadek informačního systému (91 procent), potom požár (71 procent) a ztráta stanoviště (68 procent). Britové si také více hledí ochrany zdraví pracovníků (53 procent u nich proti 27 procentům u nás) nebo ochrany zdraví spotřebitelů, respektive bezpečnosti zboží (50 proti 28 procentům).“
„Jaká je situace outsourcingu v logistice?“
„Outsourcing využívá 52 procent podniků českého zpracovatelského průmyslu. Průměrný rozsah outsourcovaných činností dosahuje 48 procent. Až potud celkem žádné překvapení. Mezi jednotlivými činnostmi vede vnější doprava s 84 procenty, což se také dalo čekat. Rozpaky ovšem budí informační systémy se 62 procenty. Tady by bylo třeba provést ověřovací průzkum, neboť se může jednat o nákup systémů místo jejich vývoje v podnicích, jenž byl dříve běžný, zvláště u velkých firem. Silně outsourcovány jsou odbyt (z 59 procent), distribuce (58 procent) a vnitropodniková doprava (56 procent).
Průměrná čísla jsou však zavádějící a je nutné k nim uvádět také směrodatné odchylky. Ona se totiž ukázala určitá polarizace v přístupech k outsourcingu, jako bychom u nás měli tendenci nedržet se zlaté střední cesty, ale zbavit se buď ničeho, anebo všeho. Posuďte sami: zatímco 29 procent německých podniků outsourcovalo logistické činnosti z 11 až 20 procent, 24 procent firem z 21 až 30 procent, 19 procent z 31 až 40 procent atd., u českých podniků je tomu právě naopak: 10 procent outsourcovalo jen 0 až 10 procent činností, ale 40 procent outsourcovalo 61 a více procent činností, zatímco kolem středních hodnot se u nás pohybuje kolem pěti procent firem.“
„Jsou důvody, které podniky k outsourcingu v logistice vedou, rozdílné?“
„Žádné rozdíly v tom nejsou. Jak pořadí důvodů, tak jejich význam jsou si velmi podobné. U nás je to snížení nákladů, zvýšení pružnosti, zvýšení rychlosti, zlepšení dodavatelských schopností, vyrovnání kapacitních špiček, variabilizace fixních
nákladů, snížení vázanosti kapitálu, využití výhody z know-how poskytovatele, zlepšení ukazatelů, snížení chybovosti, přenos know-how, ale i některé další.“
„Podle jakých kritérií si podniky vybírají poskytovatele logistických služeb?“
„Naše podniky mají žebříček kritérií. Uvádím je od nejvýznamnějšího po nejméně významné: znalosti poskytovatele co do oboru a služeb, jeho zkušenosti s podobnými projekty, dobré zkušenosti s tímto poskytovatelem, dobrá pověst poskytovatele a reference, kompetence poskytovatele, model cen a úhrad, certifikace, územní blízkost, nabídka služeb z jedné ruky, osobní dojem z pracovníků poskytovatele, mezinárodní přítomnost, velikost poskytovatele.
Rozdíly mezi našimi a německými podniky v tomto ohledu nejsou významné. V Německu je na prvním místě kompetence poskytovatele, pak dobré zkušenosti s ním a jeho územní blízkost. Zajímavé je také to, že ve srovnání s Němci u nás poněkud přeceňujeme význam certifikace.“ Pavel Toman
