2. září 2013
Jelikož je v rámci přepravy naprosto přirozené, že probíhá mezi dvěma a více státy, vyvstává mezi jednotlivými stranami smlouvy o přepravě vždy otázka, právem jaké země se jejich smluvní vztah řídí. Někteří čtenáři si možná řeknou: „Něco takového jsem nemusel nikdy řešit“. Pak se mohou považovat za šťastlivce, neboť je zřejmé, že přeprava proběhla v pořádku a k vzájemnému vypořádání závazků došlo včas, i tak je však možné, že nikoliv řádně.
Často dochází k situacím, kdy strany smlouvy musí řešit například poškozené zboží, prodlení v dodání zboží, nevyplacenou odměnu za provedení přepravy atd. V takových případech již určení rozhodného práva pro smluvní strany přestává být teoretickým problémem, nýbrž se stává praktickou otázkou, která visí nad sporem stran jako Damoklův meč. Pokud je vyřešena chybně, může utnout naděje na úspěch jedné ze stran, respektive omezit práva strany jedné v prospěch strany druhé. „Prostřednictvím mezinárodní přepravy zboží dochází k realizaci závazků v oblasti mezinárodní výměny výkonů, a tedy k realizaci mezinárodního obchodu vůbec.“ „Předmětem smluv o přepravě zboží je závazek dopravce, že přepraví za úplatu (přepravné) zboží odesílatele (zásilku) z určitého místa (místa odeslání) do určitého jiného místa (místo určení, destinace). Zásadně může přeprava probíhat: po železnici, po silnici, letecky, po vodě.“ Přirozeně existují i jiné způsoby přepravy, nemluvě o tom, že přeprava bývá často i kombinovaná.
Při vzniku smlouvy o přepravě zboží, která probíhá mezi dvěma státy Evropské unie, existují dvě možnosti:
- Strany si dohodnou právo země, které je rozhodné (smlouva a veškeré nároky z ní se takovým právem řídí).
- Strany si takové rozhodné právo nezvolí.
Pomineme-li pro následující výklad různé mezinárodní smlouvy, které upravují speciálně různé nároky u různých druhů dopravy (přepravy) zvlášť, jako jsou například COTIF pro mezinárodní železniční přepravu a CMR pro silniční nákladní dopravu a jiné, je předmětem zájmu určení rozhodného práva podle níže uvedeného nařízení. Problematiku určení rozhodného práva pro smluvní vztah o přepravě zboží upravuje Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I – dále jen „nařízení“). Pojem smlouvy o přepravě podle tohoto nařízení zahrnuje jakékoli dohody a ujednání, jejichž hlavním předmětem (účelem) je přeprava zboží.
Toto nařízení se vztahuje podle ustanovení čl. 1 na smluvní závazkové vztahy podle občanského a obchodního práva v případě kolize právních řádů. Nevztahuje se zejména na věci daňové, celní či správní. Nařízení se tak vztahuje na smluvní vztahy mezi stranami, nikoliv na spory mezi subjekty smluvního vztahu a daňovými, celními a správními orgány.
