23. června 2013
V druhé polovině května se v Praze uskutečnil kulatý stůl odborníků na dopravní právo. Setkání iniciovala Česká společnost pro dopravní právo (ČSDP) ve spolupráci se Sdružením ČESMAD Bohemia. Jeho cílem bylo definovat problémy, které vznikají v procesu přepravy a kterým účastníci přepravního řetězce nemají žádnou možnost zabránit. O aktuální situaci v tomto směru jsme hovořili s předsedou ČSDP JUDr. Václavem Roubalem.
Co je nového v oboru dopravního práva a co nového speditéry a dopravce čeká?
„Od 1. ledna příštího roku vstoupí, jak známo, v platnost nový občanský zákoník. Nová právní úprava přinese několik velmi podstatných skutečností: upouští například od rozdílné úpravy přepravní a zasilatelské smlouvy, jsou-li sjednávány mezi občany. Naopak obchodní zákoník stanovil právní pravidla těchto smluv s ohledem na to, že je sjednávají podnikatelské subjekty. Proto je třeba, aby se ti, kdo smlouvy sjednávají a stanovují v nich příslušné smluvní pokuty, velmi pozorně seznámili s právní úpravou vyplývající z nového občanského zákoníku. Přináší totiž velmi závažné změny institutu smluvních pokut. Tímto příkladem pochopitelně není zdaleka vyčerpán obsah změn, které také ostatně vyplynou i z judikátů soudů, s nimiž se budeme postupně v praxi setkávat.“
Přinesl speditérům a dopravcům nějaké změny či problémy nový poštovní zákon platný od začátku roku?
„Novela poštovního zákona představuje liberalizaci v oblasti poštovní přepravy. Umožňuje, aby další podnikatelské subjekty na tento trh vstupovaly za podmínek stanovených v zákoně. Nicméně poštovní zákon nadále počítá s tím, že přepravy obdobné poštovním přepravám budou zajišťovány subjekty, které v této oblasti v současné době podnikají na základě svého živnostenského oprávnění a v rámci právní úpravy dané rozsahem těchto oprávnění a právními předpisy, které upravují příslušné smluvní typy, jestliže tyto přepravy nebudou spadat pod označení poštovní zásilky, jak je definuje poštovní zákon.“
S jakými konkrétními nedostatky se dnes speditéři setkávají při objednávkách v mezinárodní přepravě?
„Jde o to, že standardně každý zasilatel i dopravce ví, že by bylo žádoucí, aby dopravce odpovídal do výše hodnoty zásilky i tehdy, když tato hodnota přesahuje limit jeho odpovědnosti. Je rovněž zřejmé, že udání vyšší hodnoty v objednávce přepravy by dopravce vedlo k oprávněnému požadavku na zvýšení přepravného ke krytí nákladů připojištění dopravce ve smyslu příslušných ustanovení úmluvy CMR, a tedy k zabezpečení plné náhrady škody u nadlimitní zásilky. Zdůraznit je třeba rovněž skutečnost, že požadavek dvoučlenné osádky by často odstranil nutnost odstavení vozidla v průběhu přepravy, tedy i riziko krádeže zásilky v době výkonu odpočinku řidiče, kdy je nejčastější.
Speditér ovšem není schopen při požadavku hlídaného parkoviště k odstavení vozidla s nákladem udělit dopravci v tomto směru zcela konkrétní dispozice v objednávce přepravy (přepravní smlouvě). Ano, tyto skutečnosti jsou zasilateli i všem dalším zúčastněným subjektům známy. Nemluví se o nich a neřeší se z komerčních důvodů a z důvodů konkurence, aby mohla být udržena přijatelná cena jak výrobků, tak služeb.
Dopravci proto často přijímají objednávku přepravy, i když příkazce odmítne jejich požadavek na zvýšení přepravného tak, aby mohli řádně zajistit plnou výši náhradového plnění u drahých zásilek sjednáním vyššího pojištění. Riziko na sebe převezme dopravce při představě, že volí raději riziko možné škody z důvodu náhradové povinnosti než zcela jistou finanční ztrátu, která by mu odmítnutím zakázky vznikla.
S tímto způsobem uvažování, zda přijmout zakázku nebo ne, se setkává i zasilatel a poddopravce. Příkazci přepravy zajišťují uplatnění požadavku na zajištění řádné přepravy tím, že požadují parkování vozidel pouze na hlídaných parkovištích, a upozorní tak na vyšší hodnotu zásilky (aniž by z toho vyvodili požadavek na připojištění odpovědnosti dopravce). Mají za to, že přeprava dvěma řidiči je zbytečné zvyšování výdajů za přepravu.
Přitom je notoricky známo, že největší počet totálních a nejzávažnějších škod vzniká při odstavení vozidla z důvodů dodržování sociálních předpisů ze strany řidiče. Řidič je totiž zavázán v době přestávek a odpočinku nevykonávat žádné činnosti v rámci jeho povolání vyplývající z jeho pracovního pověření. Je zajímavé, že například v Německu a Rakousku mají dopravci daleko menší počet škodních událostí tohoto typu, a pokud tyto události vzniknou, jsou dostatečně řešeny jejich odpovědnostními pojišťovnami. Mají tedy kvalitnější pojistné zajištění. To je jedna z cest, jak tuto problematiku řešit i u nás.“
A jak se vyvíjí otázka nakládky a vykládky z pohledu speditéra a dopravce?
„Při určování, kdo odpovídá za nakládku a vykládku zásilky, je na místě vycházet zejména z obsahu příslušných smluv, tedy smlouvy zasilatelské a smlouvy o přepravě. Zákonné úpravy zasilatelské a přepravní smlouvy nemají výslovná ustanovení o určení těchto subjektů, a tak záleží na smluvních stranách, co si v tomto ohledu dohodnou. Pokud smlouva neobsahuje takováto výslovná písemná ujednání o tom, kdo nakládá a vykládá, pak se vychází z obsahu zákonného předpisu, který stanoví, že smlouvou o přepravě věci se dopravce zavazuje odesilateli, že přepraví věc z určitého místa (místa odeslání) do určitého jiného místa (místa určení), a odesilatel se zavazuje zaplatit mu úplatu.
Podobně určuje závazek zasilatele smlouva zasilatelská, kde se zasilatel zavazuje příkazci, že mu vlastním jménem a na jeho účet obstará přepravu věci z určitého místa do určitého jiného místa, a příkazce se zavazuje zaplatit zasilateli úplatu. Jak vidíme, z žádného z těchto ustanovení nevyplývá určení, kdo provádí nakládku a vykládku. Je to tedy věc, která je vyhrazena smluvní dohodě stran, a není-li v tomto směru ani v zákoně, ani ve smlouvě blíže určena osoba, která tyto úkony provádí, pak je to pochopitelně příkazce, který je interesován, aby věc byla přepravena. Je tedy na něm, aby zajistil příslušné úkony sám, jestliže si jejich provedení nesjednal s jinou osobou. Touto osobou může být i dopravce. Jestliže na sebe dopravce tento úkon smluvně převezme, pak odpovídá za jeho řádné provedení.
Případné vyvození sankčních důsledků proti řidiči, respektive proti dopravci, které mohou nastat z šetření policie, nemohou být však jednoznačným argumentem pro odpovědnost dopravce v oblasti smluvního vztahu ohledně předmětné přepravy ze strany příkazce nebo poškozeného vlastníka zásilky. Zde právě bude důležité zjistit, kdo prováděl nakládku a kdo za její řádné provedení odpovídá. Jestliže smlouva o přepravě neobsahuje výslovná ustanovení o tom, kdo nakládku a vykládku uskuteční, pak se s odkazem na zákonné ustanovení dopravce poukáže na to, že tento závazek nakládky ani vykládky na sebe dopravce nepřevzal.“
Jedním z témat kulatého stolu ČSDP byly možné výklady článku 3 CMR vzhledem k judikátu Nejvyššího soudu. Co znamená výrok Nejvyššího soudu v této věci?
„Připomeňme si základní větu judikátu Nejvyššího soudu ČR č. j. 31 Cdo 488/2010 ze dne 10. října 2012: ,Dopravce tak zásadně odpovídá za jednání řidiče pověřeného provedením přepravy spočívající v krádeži tohoto zboží, jehož se dopustil během přepravy. Naopak tento dopravce by například neodpovídal za škodu, kterou by tento řidič úmyslně způsobil krádeží zboží v obchodu, neboť v tomto případě v rámci uložených pracovních úkolů nejedná. Stejně tak je třeba aplikovat článek 29 úmluvy CMR.‘ Nejvyšší soud tímto svým výrokem potvrdil důvodnost vycházet z objektivní odpovědnosti dopravce podle čl. 17 odst. 1 úmluvy CMR, kdy dopravce se této odpovědnosti nemůže zprostit prokázáním nedostatku zavinění, avšak může se zprostit dokázáním existence liberačních důvodů. Takové důvody ovšem dopravce v soudním řízení neprokázal.
Můj názor je, že tento judikát se pohybuje v intenci čl. 3 úmluvy CMR, neboť stále je ještě posuzováno jednání řidiče dopravce, pověřeného provedením přepravy, jakkoliv se může jednat i o řidiče poddopravce. Pochopitelně tento judikát Nejvyššího soudu o odpovědnosti dopravce by neměl být aplikován, jestliže ke ztrátě zásilky došlo trestným jednáním osoby, u níž nebylo prokázáno, že byla řidičem pověřeným dopravcem, respektive poddopravcem. Musí být ovšem splněn předpoklad, že pověření dopravce bylo uskutečněno s řádnou odbornou péčí. V každém případě musí zasilatel, případně dopravce, prokázat řádnou odbornou péči při výběru osoby, kterou ve smyslu čl. 3 úmluvy CMR učinil svým zástupcem k uskutečnění předmětné přepravy.
Jestliže tato odborná a řádná péče zasilatele, případně dopravce, byla zachována a prokázána, a přesto nastala škoda tak, že přepravní smlouva nebyla dodržena z důvodu, že se zásilky zmocnil pachatel trestné činnosti, který nebyl osobou pověřenou dopravcem, respektive poddopravcem, pak podle mého názoru není splněn předpoklad, který stanoví čl. 3 úmluvy CMR, neboť tato osoba pachatele nejednala v rámci úkolů uložených jí dopravcem. Takto vzniklá odpovědnost dopravce by měla být kryta jeho odpovědnostním pojištěním.“
Pavel Toman
