10. ledna 2002
V úvodním článku seriálu o historii československé a české
námořní plavby (DN 44/01) jsme se zabývali úlohou námořní dopravy a
přepravy ve vnějších ekonomických vztazích. V dnešním pokračování se
zaměříme na komplexnější přehled historického vývoje námořní plavby
v českých zemích, protože na skutečnost, že námořní plavba má na
území České republiky a Slovenska mnohaletou tradici, a to nejen po roce
1948, se v minulosti z pochopitelných důvodů často zapomínalo.
První písemně dochovaná zmínka o námořní plavbě na našem území
pochází již z roku 1241, kdy se vzpomíná jméno Slováka Marínusa
Blažovského z Blažoviec u Turce jako námořního admirála flotily
uherského krále Bély IV. (jeho vlajka je dochována v newyorském
Metropolitan Museum of Art). Dalším zmiňovaným mořeplavcem a námořním
objevitelem je Oldřich Prefát z Vlkanova, který popsal vše, co tehdy
souviselo s námořní plavbou (1546). Významným mořeplavcem byl i Móric
A. Beňovský, který se vyznamenal například při kolonizaci Madagaskaru a
svými plavbami Čínským mořem (1770).
Řada našich pradědů sloužila jako váleční námořníci c. a k.
rakousko-uherského námořnictva (asi šest tisíc Čechů a Slováků na
čtyřiceti válečných lodích). V této souvislosti lze vzpomenout alespoň
jejich povstání v boce Kotorské (únor 1918), které vedl český
důstojník František Raš.
Prvním opravdovým českým rejdařem byl již před rokem 1918 Julius Veselý
z Prahy, který 12. dubna 1912 v Rotterdamu zakoupil parník Erna (původně
Gelderland) postavený roku 1900 v Blythu. Plavidlo o nosnosti 2620 DWT
(1539 BRT) poháněl parostroj o výkonu 190 koní.Praha rejstříkovým
přístavem od roku 1924. Versailleská smlouva z roku 1919 Československu
přiznala svobodné přístavní pásmo v Hamburku a ve Štětíně, a to na
dobu 99 let. V tzv. Barcelonské deklaraci z roku 1921 se všechny státy
zavázaly uznávat vlajku námořních lodí i pro země, jež nemají
přístup k moři. Jejich lodě však musely být zapsány na určitém místě
těchto vnitrozemských zemí, které se tak stalo jejich uznávaným tzv.
rejstříkovým přístavem. Po ratifikaci této smlouvy v Československu se
od roku 1924 stala rejstříkovým přístavem našich námořních lodí
Praha. První československý zákon vztahující se k problematice námořní
dopravy vyšel roku 1920 a nesl název „Zákon o vlajce a rejstříku lodí
námořních“.
První loď ztroskotala dříve, než mohla být zaregistrována. Prvním
plavidlem pod československou státní vlajkou se stal v březnu 1920 škuner
s pomocným motorem (s původním názvem Kehrwieder – Vrať se zpět);
jeho kapitánem byl státní občan ČSR, nám. kpt. Al-fred Konderman, jenž
již před první světovou válkou velel řadě záoceánských lodí. Loď
však ztroskotala ještě dříve, než mohla být zaregistrována pod svým
novým jménem (Rusalka) v československém lodním registru, který vznikl
až v roce 1923.
Plavidlem, jež se dostalo jako první československá loď do povědomí obou
národů, byla loď Legie – japonská novostavba (původním názvem Tajkaj
Maru) na parní pohon s nosností 10 tisíc DWT (5535 BRT). Loď vlastnila
Legiobanka, která ji zakoupila roku 1920 za 36 miliónů Kčs. Plavidlo bylo
nejprve používáno především k přepravě československých legionářů
z Vladivostoku do Evropy. Po letech úspěšné služby byla loď v roce
1933 odprodána řeckému rejdaři a později, roku 1942, ji potopila německá
ponorka.
V té době vznikl také zajímavý mezinárodní projekt společného
československého rejdařství se známou britskou rejdařskou společností
Cunard Line, který se však kvůli vysokým finančním nákladům nakonec
nepodařilo realizovat.
První závodovou námořní dopravu provozoval Baťa
V oblasti námořního podnikání se kromě několika rej-dařů (viz
rámeček) angažoval také koncern Baťa. Ten v období hospodářské krize
levně v Malajsii nakoupil velké množství kaučuku a pro zajištění co
nejlevnější dopravy zakoupil roku 1932 od francouzského rejdaře loď
Kouroussa (původně osobní parník s nosností 3463 BRT), jejž pak
poz-ději přejmenoval na Moravu a v roce 1933 opět prodal. Koncern vlastnil
i loď Mona (461 BRT) přepravující kůže z Hamburku do Gdyně (de facto
šlo o první československou „závodovou námořní dopravu“), která
byla později přejmenována na Little Evy. Na této lodi se plavila výhradně
československá posádka. Po srážce v Kielském kanálu byla loď od roku
1934 odstavena a o rok později prodána do Francie.
Lodí Little Evy skončilo v roce 1935 – v období velké hospodářské
krize – podnikání československých námořních plavidel na světových
mořích a oceánech. Předválečná ekonomika se v oblasti námořní dopravy
potýkala s řadou závažných těžkostí. Především šlo o malý objem
vlastních námořních přeprav, nedostatek kapitálu a řadu potíží
vyplývajících z kontinentální geografické polohy republiky (obtížnost
řízení apod.). Ani další – vesměs ojedinělé – pokusy
o podnikání v tomto oboru nebyly z těchto důvodů většinou příliš
úspěšné.
Období po II. světové válce. V období mezi oběma světovými válkami
však na námořních akademiích ve spřátelené Jugoslávii vystudovalo asi
osmdesát Čechoslováků, kteří byli po ukončení druhé světové války
schopni se ujmout funkcí námořních kapitánů dálkové námořní
plavby.
V rámci poválečné pomoci bylo Československu nabídnuto několik
námořních plavidel typu Liberty, tehdejší vláda však na tuto výhodnou
nabídku nereflektovala. Řada významných vládních představitelů totiž
zastávala poněkud prostoduchý názor, že nově obnovená Československá
republika nebude námořní dopravu provozovat.
Je objektivní realitou, že rychlý rozvoj československé námořní flotily
nastal až v rámci uplatňování tzv. monopolu zahraničního obchodu, jež
podstatně zrychlilo budování vlastní námořní dopravy v celé její
šíři.
Loď Republika vyplula v roce 1952
Československá námořní doprava byla po II. světové válce obnovena
3. května roku 1952 plavbou lodi Republika (10 865 DWT) na Dálný východ.
Tuto loď však tehdy ještě nevlastnila společnost Československá
námořní plavba, nýbrž firma Metrans – původně československá
akciová společnost s monopolním postavením v oblasti mezinárodního
zasilatelství a námořní plavby (včetně provozu), zřízená na konci roku
1948. Loď Republika Metrans zakoupil v roce 1951 jako „second hand“
(původně šlo o řecký parník Evanthia postavený v roce 1921).
V roce 1952 pak byla oblast mezinárodní dopravy svěřena nově vzniklému
podniku Čechofracht, který se zabýval jak obstaravatelskou (agenturní a
brokerskou), tak i vlastní provozně-dopravní činností.
Konec druhé části.
JUDr. ing. Radek Novák, CSc.,
katedra logistiky
Vysoké školy ekonomické
v Praze
