9. května 2002
Na stránkách Dopravních novin se rozvinula diskuze o institutu
bezpečnostního poradce pro přepravu nebezpečných věcí. Toho podle
ustanovení 1.8.3 restrukturalizovaných příloh A a B Evropské dohody
o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných věcí (Dohody ADR) musí
nejpozději do 31. prosince letošního roku jmenovat každý podnik, jehož
činnosti zahrnují přepravu nebezpečných věcí nebo s touto činností
související balení, nakládku, plnění nebo vykládku nebezpečných věcí.
Jedná se tedy nejen o podniky, které jsou dopravci nebezpečných věcí, ale
i o firmy, které jsou jejich odesilateli a příjemci.
Dosavadní příspěvky v Dopravních novinách (například článek ing.
Jiřího Miletína v DN 14/02) byly zaměřeny zejména na to, kdo by měl
provádět školení bezpečnostních poradců. O vlastní úloze
bezpečnostního poradce však čtenář zatím příliš mnoho informací
nezískal. Přitom při detailní znalosti problematiky podle mého názoru
nároky na školicí organizaci nepřímo vyplývají z povinností
bezpečnostního poradce a vysokých nároků na něho kladených.
Jsem toho názoru, že publikované návrhy neberou dostatečně v úvahu jeden
z hlavních aspektů institutu bezpečnostního poradce, a to jeho praktickou
činnost a přípravu na ni. Právě to však odesilatele a dopravce
nebezpečných věcí zajímá především.
Budu se proto nejdříve zabývat tím, jaké úkoly má bezpečnostní poradce
plnit.
Hlavní úkoly poradce
Hlavním úkolem poradce je při zachování odpovědnosti vedoucího podniku
hledat vhodné prostředky a opatření k zajištění činností podniku
v souladu s platnými předpisy.
S přihlédnutím k činnostem podniku má poradce zejména následující
povinnosti: musí sledovat, zda jsou prováděné činnosti v souladu se
stanovenými požadavky; dále provádí poradenskou činnost pro podnik při
přepravě nebezpečných věcí; připravuje také roční zprávu
o činnostech podniku při přepravě nebezpečných věcí pro vedení podniku
a orgán místní veřejné správy, pokud je to vhodné.
Další povinnosti
Poradce má rovněž za povinnost sledovat následující činnosti a postupy
vztahující se k činnostem podniku:
l postupy pro dodržování požadavků upravujících zařazování
nebezpečných věcí – musí být dobře obeznámen s klasifikací
nebezpečných věcí podle dohody ADR, s podmínkami pro balení
nebezpečných věcí a jejich označování;
l pořizování dopravních prostředků při respektování všech
zvláštních požadavků souvisejících s přepravou nebezpečných
věcí – musí znát předpisy pro technické podmínky a provozní podmínky
pro přepravu nebezpečných věcí z hlediska jejich konstrukce, vybavení,
označení, kontroly a dokladů;
l postupy kontrol zařízení užívaného při přepravě, nakládce nebo
vykládce nebezpečných věcí – musí se orientovat v předpisech pro
technické podmínky a v provozních předpisech, včetně prostředí, ve
kterých jsou zařízení používána;
l vlastní školení zaměstnanců podniku, vedení záznamů o tomto
školení – musí být obeznámen nejen se školeními předepsanými Dohodou
ADR, ale i se školeními předepsanými zákoníkem práce, zákonem
o požární ochraně, zákonem o chemických látkách a přípravcích,
dokladech o absolvování školení;
l uplatňovat postupy s cílem, aby ve vozidle byly doklady v souladu
s kladenými požadavky – nákladní listy, pokyny pro případ nehody,
povolení, a to i pro multimodální dopravu. Musí přesně znát obsah
těchto dokladů, jejich zpracování, kde a kdy musí být tyto doklady
k dispozici;
l uplatňovat postupy s cílem zajistit dodržování požadavků na nakládku
a vykládku – musí dostatečně znát předpisy pro nakládku a vykládku
jako omezené množství, zákazy společné nakládky, čištění vozidel,
místa nakládky a vykládky. Dále musí být dobře obeznámen se způsoby
uložení a zajištění nákladu na vozidlech. Musí znát i související
předpisy pro místa, kde se nakládka, vykládka, popřípadě překládka
nebezpečných věcí provádí;
l dbát na právní předpisy a zvláštní požadavky spojené s přepravou
nebezpečných věcí, používání subkontrahentů a třetích osob – musí
být obeznámen s problematikou smluvních vztahů, obsahem smluv,
odpovědností, práv a povinností. K tomu musí znát příslušná
ustanovení občanského a obchodního zákoníku a prováděcích předpisů,
zákona o silniční dopravě a Dohody CMR. Dále pak zákona o odpadech,
zákona o chemických látkách a přípravcích a zvláštních zákonů
týkajících se výbušnin a radioaktivních látek.
Poradce je rovněž povinen ověřovat, že zaměstnanci podniku účastnící
se přepravy, nakládky nebo vykládky nebezpečných věcí mají k dispozici
podrobné provozní postupy a pokyny. Musí být obeznámen s obecnou
odpovědností v podnikatelské činnosti, systémy řízení a kontroly,
delegací pravomocí a odpovědnosti, uplatňování povinností na jednotlivá
pracoviště a zaměstnance. Musí znát systém zpracování provozních
postupů a pokynů a musí být schopen posoudit, zda jsou systémy pro
zajištění bezpečnosti dostatečné.
K jeho povinnostem patří i uplatňování vlastních nouzových postupů
v případě nehody nebo příhody, která může nepříznivě ovlivnit
bezpečnost přepravy, nakládky nebo vykládky nebezpečných věcí – musí
být obeznámen s nebezpečnými vlastnostmi jednotlivých produktů, způsoby
a postupy likvidace nebezpečí.
Nelze opomenout ani vyšetřování a – pokud je to vhodné –
vypracovávání zpráv o vážných nehodách, příhodách nebo
nedostatcích, uplatňování vhodných opatření k zamezení opakování
těchto nehod, příhod nebo nedostatků – poradce musí být obeznámen
s celou problematikou přepravy nebezpečné věci, aby mohl jednotlivé děje
spolehlivě posoudit, vyhodnotit a navrhnout potřebná opatření.
Požadavky na školení školitele
Tato náplň činnosti v podstatě definuje požadavky na školení a
školitele.
Za samozřejmou se pokládá podrobná znalost speciální legislativy pro
přepravu nebezpečných věcí v teoretické rovině. Nezastupitelné jsou
však i praktické zkušenosti, permanentní zpětná vazba školitele na
subjekty, které se přepravou zabývají z hlediska ověřování účinnosti
školení, a jeho reakce na konkrétní a aktuální problémy. Smyslem
školení nemůže být složení zkoušky, ale zejména příprava
bezpečnostního poradce pro praxi. Školení musí reagovat na analýzu
nejčastějších problémů v praxi.
Vedle specializované legislativy je nezbytná podrobná znalost aktuálně
příslušné všeobecné legislativy, zejména předpisů a dohod uvedených
v tabulce. Z jejich výčtu je patrné, že školitel musí mít napojení na
mezinárodní organizace a instituce jednotlivých států.
Z náplně činnosti bezpečnostního poradce vyplývá, že osobně za
provádění jednotlivých činností při přepravě nebezpečných věcí
neodpovídá – jeho činnost je zejména systémová a kontrolní. Školicí
organizace musí být proto fundovaná i v problematice systémů managementu
a controllingu a být schopna připravit bezpečnostního poradce i v této
oblasti.
Z uvedeného výčtu požadavků na obsah školení logicky vyplývají
požadavky na školitele. Je zřejmé, že ustanovení školitele
bezpečnostních poradců musí být vázáno na splnění podmínek, které
budou garantovat nezbytnou úroveň školení a znalosti absolventů
školení.
Uvedený, byť ne zcela úplný výčet požadavků na školitele dokládá, že
pro kvalitní výkon jeho funkce nestačí pouze splnění všeobecných
podmínek stanovených živnostenským zákonem, ale že příslušný orgán
musí stanovit i další kritéria.
Ustanovení restrukturalizovaných příloh A a B Dohody ADR, o jmenování
bezpečnostních poradců, není věcně úplnou novinkou. Směrnice Rady
96/35/ES z 3. června 1996, o jmenování a kvalifikaci k výkonu povolání
bezpečnostního poradce pro přepravu nebezpečného zboží po silnici,
železnici a vnitrozemské vodní cestě stanovila ve státech
Evropské unie povinnost jmenovat bezpečnostní poradce nejpozději do
31. prosince 1999.
Uplatňování zahraničních zkušeností
V zemích Evropské unie tento institut funguje již dva a půl roku a
existují tudíž určité zkušenosti s jeho uplatňováním. Do řešení
problematiky bezpečnostních poradců je zapojena i Mezinárodní unie
silniční dopravy IRU, jejímž členem za Českou republiku je Sdružení
ČESMAD Bohemia. Toto Sdružení je proto se způsobem řešení, stejně jako
s problémy a potřebami souvisejícími s ustanovením bezpečnostních
poradců v zemích EU obeznámeno;
je zapojeno do řešení této problematiky v rámci expertní skupiny IRU pro
přepravy nebezpečných věcí (GEMD).
Již v roce 2000 si například Sdružení ČESMAD Bohemia nechalo v rámci
programu Phare vyškolit základní lektorský sbor, do nějž jsou zařazeni
pouze lektoři, kteří výše uvedené podmínky splňují.
Nezbývá tudíž než souhlasit s ing. Jiřím Miletínem, že
„i v České republice lze školit bezpečnostní poradce“. Toto školení
však svou úrovní musí odpovídat důležitosti institutu bezpečnostního
poradce a nárokům na něj kladeným – viz výše. V žádném případě
však nelze souhlasit s názorem, že by se výběr školicí organizace neměl
provádět vůbec a následnou selekci absolventů by pak zajistila nestranná
zkouška. Obávám se, že v takovém případě by hrozilo, že institut
bezpečnostního poradce v ČR skončí fiaskem ještě dříve, než tato
povinnost 31. prosince vstoupí v platnost.
Ing. Jaromír Kahuda,
Sdružení ČESMAD Bohemia
