6. října 2024, Eva Trnková, Milan Frydryšek
7.10. - Exministr průmyslu a obchodu a dlouholetý prezident Hospodářské komory ČR Vladimír Dlouhý je od loňského roku prezidentem Eurochambres. Jako představitel této největší evropské podnikatelské platformy se důrazně vymezil proti dopadu klimatické politiky EU na malé a střední firmy. A kolem Green Dealu se točil i rozhovor, který poskytl Dopravním novinám.
Jako prezident Eurochambres jste vznesl řadu výhrad ke Green Dealu. Co v klimatické politice EU pokládáte za hlavní problém a k jakým změnám by mělo dojít, aby tato opatření byla skutečně ekologická, ekonomicky udržitelná a bez negativních sociálních dopadů?
Toto vše dohromady skloubit nejde. V matematice by se řeklo, že průnik všech těchto požadavků je prázdná množina. Především ale chci říci, v Eurochambres nechceme vypadat jako někdo, kdo si neuvědomujeme, že Evropa potřebuje klimatickou politiku. Má ji mít už jen proto, že když se podíváme z okna, všichni vidíme, že klima se mění.
Zadruhé, Green Deal je schválen Evropským parlamentem, máme k němu legislativu, která je převáděna do národních legislativ, jsou zde rozpracované různé směrnice komise atd. V Bruselu, a to i mezi podnikateli, panuje názor, že se jedná o hotovou věc. Myslím si, že za tako hotovou věc ho však považovat nesmíme. A tím se dostávám k třetímu bodu.
Evropa je zodpovědná za sedm až devět procent globální produkce CO2 a současně je nejvíce vpředu v přijímání opatření v boji proti klimatické změně, hlavně v oblasti dekarbonizace. A to jak z hlediska konkrétních věcných cílů, tak z hlediska načasování.
Draghiho zpráva velmi dobře analyticky ukazuje, jak Evropa zaostává v ekonomickém růstu, produktivitě i konkurenceschopnosti. Problémů je zde celá řada, například obrovská míra regulace, byrokracie či administrativy, nízká úroveň koordinace a podobně. A za situace, kdy nám opravdu hrozí zaostávání, chceme být v čele boje proti klimatickým změnám. Hrozí tedy, že takto nejen ještě více podkopeme svoji konkurenceschopnost, ale, protože jsme zodpovědni za relativně málo emisí, pokud stejně agresivní politiku nepřijmou jiné země jako Čína, Spojené státy a další, ani těch ekologických cílů nedosáhneme.
Když toto říkáme čelným představitelům Evropské komise, včetně Ursuly von der Leyen, tak oni někdy dokonce argumentují heslem Leading By Example (Vedeme tím, že dáváme příklad). Myslím si, že to je naprostá fikce. Země, které jsem zmínil, si budou dělat svou politiku podle svého, nehledí na to, co dělá Evropa.
Z Draghiho reportu i řady dalších dokumentů je zřejmé, že stojíme před zásadními změnami strukturálními změnami v průmyslové výrobě. Pro takové změny je již od 1. průmyslové revoluce typické, že některé země z nich vyjdou jako vítězové a jiné jako poražení. A obávám se, že střední Evropě, v důsledku toho, jak je závislá na dovozu ruské ropy, a hlavně plynu, a také z hlediska struktury průmyslové výroby, kterou jsme historicky zdědili, hrozí, že bude mezi těmi poraženými. A to i přesto, že paní Ursula von der Leyen v Praze na konferenci GLOBSEC Forum 2024 prohlásila, že střední a východní Evropa mohl být na čele. Já o tom tak přesvědčen nejsem.
Bylo by jistě zajímavé poslechnout si, jakými cestami se k tomu dá dobrat…
Samozřejmě, ona hovoří o tom, o čem píše i Mario Draghi a předtím v jiném velkém reportu o stavu jednotného trhu Enrico Letta. Všichni mluví o tom, že Green Deal či politika klimatických změn má být zároveň i šancí. Právě proto, že Evropa zaostává, měli bychom investovat do moderních technologií tak, abychom právě třeba na zelených technologiích postavili v podstatě novou průmyslovou strukturu, která bude mít daleko vyšší hodnotu přidanou zpracováním a která zvýší konkurenceschopnost Evropy. Draghiho report říká, že by to mělo být až 800 miliard euro ročně. Podle ekonomů je to však naprosto nerealistická částka.
Investovat do zelených technologií tudíž nebude tak jednoduché. A jak jsem již zmínil, některé sektory a regiony na tom vydělají a jiné prodělají. Green Deal se možná časem podaří nějak přehodnotit, ale dnes je to definiční charakteristika Evropské unie. Bude tady s námi a musíme se mu trochu přizpůsobit. Ale současně bojovat za nutné změny.
Zmínil jste, že Evropa nepatří k největším producentům emisí. Lze ale vůbec očekávat, že by došlo na něco jako celosvětově platný Green Deal? Zatím to spíš vypadá, že EU přísnými pravidly vytváří výhodnější konkurenční podmínky pro neevropské země…
Já bych to nenazýval globální Green Deal. Třeba americký Inflation Reduction Act (IRA), to je také Green Deal, jen se tak nejmenuje. A i kdyby volby vyhrál Donald Trump, tak se sice bude snažit vyčlenit Spojené státy z Pařížské dohody a bude chtít změkčit některé aspekty americké klimatické politiky, ale určitě nebude omezovat ty obrovské investice, které předcházející administrativa začala směrovat do ekonomiky, a právě do zelených technologií. Takže i Američané v tomto směru něco dělají.
Číňané vám řeknou, že oni si budu dělat svoji politiku. Nemají ji tak rychlou, tuším, že by chtěli dekarbonizovat do roku 2060. A myslím si, že v přechodném období budou v Evropě i mimo ni hrát svou roli fosilní paliva.
Předpokládám tedy, že velké země budou mít svou vlastní, na Evropě nezávislou politiku a nějakým vzorem se řídit nebudou.
Jako mladý politik jsem fandil multilaterálnímu obchodnímu systému, tedy že mezinárodní obchod na celé zeměkouli se bude řídit určitými pevnými pravidly. To přestalo platit, v Americe již před Trumpem, Číňané jsou v tom mistři a Evropa zavádí různá protekcionistická opatření. Když jde o kroky vůči čínským elektrickým autům, správně se argumentuje, že čínští výrobci dostávají obrovské dotace. Čili multilaterální systém v obchodě se rozpadá a že bychom místo toho měli nějaký globální multilaterální systém boje s klimatickou změnou, to si nemyslím.
Co podle vás vede evropské politiky k přesvědčení, že našim příkladem dáme příklad ostatním?
Tím se dostáváme k širším politickým souvislostem. Část západoevropského elektorátu, možná na rozdíl od části voličů u nás, takto agresivní Green Deal opravdu chce. I mezi ekonomy se diskutuje třeba o teorii nerůstu a dalších tématech. Ale znovu opakuji, že zrušit Green Deal je dnes naprosto nereálné.
Jedním z cílů zelené politiky je zbavit se závislosti na fosilních palivech. Na druhé straně tím ale vzniká závislost na zdrojích, které jsou mimo kontrolu evropské unie, viz třeba výroba baterií pro elektromobily…
Museli jsme se odpoutat od opravdu velké závislosti na Rusku – jednalo se o skoro 100 procent plynu a 50 procent ropy. Ten odklon souvisí nejen s válkou, ale i s Green Dealem. Pozitivní skutečností zde může být, že pokud se dokážeme postupně obejít bez fosilních paliv, rozumně bez tvrdých dopadů ekonomických a sociálních, tak možná opravdu přejdeme k jiným zdrojům energie. Pro zemi, jako je Česká republika, je zásadní jádro.
Ale co se týče baterií, to je daleko širší problém, který řeší všechny vyspělé země, i Spojené státy. To je také jeden z důvodů, proč USA mají IRA. Vytvořili jsme totiž nabídkové řetězce, u kterých jsme závislí na jejich začátcích, na základních surovinách, které se nacházejí masivně pouze třeba v Číně či jiných asijských zemích nebo v Africe.
Patřil jsem k myšlenkovému proudu, který předpokládal, že do některých zemí budeme dodávat například auta, lokomotivy apod., a ony nám budou dodávat suroviny. Najednou se ale ukázalo, že tomu už tak není a tyto země, především Čína, nás ohrožují ekonomicky a přerůstá to v bezpečnostní riziko. Ukazuje se, že Evropa bude muset nahradit některé části nabídkových řetězců vlastní výrobou. Proto takový tlak, aby se v Evropě, ale i v Americe, vyráběly čipy, elektrické baterie atd.
Neřešitelný problém ale je, že některé suroviny pro výrobu Evropa ani Spojené státy nemají a budu je muset dovážet. To znamená, a říká to i Mario Draghi ve svém dokumentu, že to není jen o tom, že zavedeme nějaká protekcionistická opatření, ale že se s těmito zeměmi také musíme umět dohodnout.
Česká ekonomika je tradičně postavená na průmyslu, který je energeticky náročný, a jedním z pilířů je stále automobilový průmysl. Jak se za těchto podmínek česká republika může se zelenou transformací úspěšně vypořádat, anebo z opačné strany, co je zapotřebí učinit, aby nedošlo k negativnímu dopadu na českou ekonomiku?
Nevím, jestli má česká vláda stoprocentně v rukou to, co se děje v automobilovém průmyslu. Podívejte se, v jakém zmatku je donedávna největší automobilka na světě - Volkswagen. Chce zavírat některé továrny a odbory jsou rozlícené do té míry, že to třeba nebude ani možné. A souvisí to s otázkou dalšího vývoje evropského automobilového průmyslu. Pro českou ekonomiku to není jen o třech velkých automobilkách, ale také o obrovském množství subdodavatelů a jejich subdodavatelů v celém tom nabídkovém řetězci.
Po počátečním nadšení z toho, jak budou všichni přecházet na elektromobily, jsme nyní zjistili, že Čína je země s obrovským potenciálem, kde automobilky, které dostávají zjevné i skryté dotace, mají již nadprodukci elektromobilů a dokážou je posílat do Evropy ve stále rostoucí kvalitě a při výrazně nižších cenách. A budou-li dlouhodobě levnější, zákazníci v Evropě si je budou kupovat stále více. Obzvláště, když se bude rozvíjet infrastruktura pro dobíjení a vůbec celé zabezpečení elektromobility.
Takže je to o tom dohodnutí se. Jiná cesta není. Že by Evropská komise změnila Green Deal a posunula konec spalovacích motorů z roku 2035 o 15 let dále, tak to skutečně nevidím. Elektromobily zde prostě budou a do budoucna bychom měli jít i cestou vodíku, bio LNG a dalších řešení, které by mohly být výraznější alternativou pro čistou elektromobilitu.
Ano, do transformace se investovalo již mnoho peněz a dochází ke změnám v energetickém mixu. Nemůže však s novým složení Evropské komise přece jenom dojít k přehodnocení původních cílů, respektive ke zpomalení tempa dekarbonizace?
Zatím v Bruselu necítím jakoukoliv ochotu k nějaké změně, přičemž si myslím, že nejde o změnu věcnou, spíše časovou. Dekarbonizace asi bude probíhat, musí proběhnout, ale měli bychom být konzistentní s tím, jak se chová svět kolem nás.
Musím však říci, že pro Eurochambers, která podobně jako Hospodářská komora ČR zastřešuje malé a střední podniky, tato transformace přináší nemalé problémy. Je totiž spojená s obrovskou byrokracií, administrativou, reportingem atd. To je něco, co vyvolává již dnes velké protesty mezi podnikateli i v tradičních západoevropských zemích.
Klimatická opatření jsou tlačena jak restriktivně, tak formou různých dotací. Ale finanční prostředky na podporu se čerpají z neekologických oblastí, které jsou restrikcemi potlačovány…
Emisní povolenky jsou z mého pohledu asi stále tím nejlepším možným opatřením. Samozřejmě, celý tento systém degeneroval do někdy naprosto neefektivních poloh. Myslím si proto, že zdroje budeme muset v budoucnu hledat někde jinde. Všechny zmiňované zprávy upozorňují na to, že v Evropě musíme změnit strukturu financování. Jeden z největších rozdílů mezi Evropou a Spojenými státy v oblasti soukromého podnikání je ten, že u nás se jedná především o bankovní financování. To znamená, že si vezmu úvěr a splácím. V Americe je to především působení na kapitálovém trhu. Firmy vydávají nějaký dluhový nástroj, obligaci, kterou si někdo koupí.
Americký kapitálový trh je obrovský a řada špičkových evropských start-upů nebo rozvíjejících se firem, které se zaměřují na zelené technologie a digitalizaci obecně, přechází do Spojených států právě proto, že se potřebuje masivněji a rychleji kapitalizovat na kapitálovém trhu a ten evropský je příliš mělký.
Je tedy zřejmé, že i kdybychom energetiku ještě víc zatížili daněmi, emisními povolenkami, byl by to jen malý příspěvek k financování, a že financování musíme v každém případě hledat jinde. Určitě bych tedy tu zátěž energetiky dále nezvyšoval, protože všechny analýzy ukazují, že v konečném důsledku bychom to zaplatili my všichni, podnikatelé i spotřebitelé, v ceně pohonných hmot, elektřiny a tak dále.
Jednou z podmínek pro překonání zaostávání Evropy, kterou zmiňují Mario Draghi i Enrico Letta, je vznik evropského kapitálového trhu či kapitálové unie. Vzápětí po zveřejnění Draghiho zprávy se však ozval německý minstr financí, že Německo společný evropský dluh nikdy nepodpoří. Je za tím obava, že země, které jsou spořivé, by tak platily za země, které více utrácejí. Přesto si však myslím, že bychom o kapitálové unii přemýšlet měli a že bez ní to nepůjde.
Co se týče dopravy, ve svém soukromém podnikání spolupracuji s firmami, které se podílejí na výstavbě dálniční sítě (a do budoucna i železniční) cestou PPP projektů. A doufám, že ať zde bude jakákoliv vláda, tak že výstavba dálnic a vysokorychlostních tratí se posune kupředu.
Eva Trnková, Milan Frydryšek
Foto: HK ČR
