23. srpna 2007
Český automobilový průmysl zaznamenal podle Sdružení automobilového průmyslu (Sdružení AP)
v prvním pololetí nárůst výroby ve všech kategoriích vozidel. S ředitelem sekretariátu sdružení Ing. Antonínem Šípkem jsme hovořili o perspektivách automobilového průmyslu do budoucna i o problémech, které před oborem stojí.
„Co pokládáte na úspěšném vývoji automobilového průmyslu v České republice za nejvýznamnější?“
„Růst výroby osobních automobilů za první polovinu roku bylo možné předpokládat, neboť jej již dříve avizovaly automobilky Škoda Auto i TPCA Czech. Pro český automobilový průmysl je však velmi důležité to, že jsme po dlouhé době zaznamenali také růst výroby nákladních vozidel. Vyšší počet vyrobených vozidel přitom ohlásily jak Tatra, tak i Avia Ashok Leyland Motors. Pozitivní zprávou je rovněž to, že značná část výroby směřuje na export. Mělo by to vést k dalšímu posílení těchto značek na evropském trhu a možná i v dalších částech světa.“
„Má výroba užitkových vozidel prostor k dalšímu růstu?“
„Do budoucna existuje v oblasti nákladních vozidel možnost dalšího rozšiřování exportu, ať už do Ruska, Číny či Indie, které jsou pro české výrobce tradičními vývozními teritorii. Zejména po převzetí Avie indickou společností Ashok Leyland Motors začala být Indie pro český export velmi zajímavá, protože Ashok Leyland má na indickém subkontinentu velmi silnou pozici jako druhý největší výrobce užitkových vozidel a autobusů.
Ovšem významný růstový potenciál pro export lze nalézt rovněž v řadě afrických a asijských zemí, do nichž čeští automobiloví výrobci své produkty dosud nevyvážejí.“
„Existuje další prostor k růstu českého automobilového průmyslu také při obnově vozového parku – například autobusů?“
„Obnova vozového parku v České republice je ve srovnání s vyspělými evropskými zeměmi velmi nízká. Zatímco v Evropě se ročně obnovuje osm až deset procent registrovaných osobních vozidel novými automobily, u nás toto číslo nedosahuje ani poloviny a pohybuje se mezi třemi až čtyřmi procenty. Ještě horší situace panuje u autobusů, kde se průměrné stáří vozidla blíží k patnácti rokům. Právě obměna vozového parku, ať již autobusů či osobních automobilů (ale i některých dalších kategorií vozidel), spojená s vyřazováním starých vozidel by podle mého názoru měla být zájmem vlády ČR a příslušných ministerstev – dopravy a životního prostředí. Jde do značné míry o zvýhodnění ekologicky příznivějších vozidel: třeba pomocí nulové sazby silniční daně pro vozi-dla, která splňují nejpřísnější ekologické předpisy a podobně. Tyto běžně používané ekonomické nástroje by mohly obměnu vozového parku výrazně podpořit.“
„S jakými riziky se v ČR výroba automobilů potýká?“
„Určitý problém, který již začíná automobilový průmysl v některých profesích pociťovat, představuje nedostatek vhodných pracovních sil. V celé řadě profesí, jako jsou například nástrojáři, seřizovači, obsluha CNC strojů a podobně, zaznamenáváme generační problém, neboť nových mladých technicky vzdělaných pracovníků přichází velmi málo. V průběhu příštích pěti či šesti let by dokonce mohlo dojít k velkému nedostatku těchto profesí, které jsou pro automobilovou výrobu nezbytné. Vždyť zhruba 75 procent zaměstnanců z oněch 120 tisíc lidí, které zaměstnávají členské firmy Sdružení AP, tvoří právě lidé vyučení v některém technickém oboru či vyučení s maturitou středoškoláci.
Proto jsme vytvořili vlastní vzdělávací projekt s pracovním názvem IQ Auto, jehož cílem je – ve spolupráci s krajskými úřady, zřizovateli škol, úřady práce, školami i firmami – posílit vzdělání v technických profesích. Chceme dosáhnout toho, aby se změnil dosavadní systém přípravy žáků a studentů v učilištích a na středních i vyšších odborných školách a ve větší míře odpovídal požadavkům a potřebám zaměstnavatelských firem.“
„Nezanedbalo české školství poněkud tuto oblast?“
„V oblasti učňovského a středního odborného školství je u nás bohužel situace dlouhodobě nepříznivá. Problém spočívá v tom, že školy získávají peníze na žáka či studenta zhruba ve stejné výši. Chybí diferencovaný přístup, neboť náklady na jednoho studenta jsou samozřejmě nižší na gymnáziu než na průmyslové škole, která musí pro výuku pořizovat řadu nákladných učebních pomůcek.
Dalším problémem je nesprávný pocit, který přetrvává u řady rodičů, že dnešní strojírenské firmy jsou stále ony začouzené špinavé národní podniky z dob dávno minulých. Rodiče si neuvědomují, že nyní se zejména v automobilovém prostředí pracuje ve velmi pěkném a čistém prostředí, a že současná výroba čistotu dokonce přímo vyžaduje. Pracovní prostředí v dnešní automobilce se nedá s minulostí vůbec srovnávat. To je však tak trochu i problém samotných firem, které se v této oblasti zatím málo prezentují a potenciálním uchazečům kvalitu, výhody a perspektivu zaměstnání v automobilovém závodě neprodávají tak dobře jako své výrobky.“ Pavel Toman
