7. února 2002
Přinesl pochopitelně celou řadu prognóz a odhadů všeho druhu –
vždyť koho by nezajímalo, kam se letos po všelikých loňských
turbulencích „vrtne“ národní a mezinárodní ekonomika. Naši
mezinárodní dopravu a spedici nepochybně zajímaly hlavní dopravní relace,
reprezentované především sousedním Německem a Rakouskem. Německá
ekonomika se stále zmítá v nejistotách, ale podle některých institutů by
již prvních šest měsíců letošního roku mohlo přinést pozitivní obrat
v konjunktuře. Ovšem jiné, jako například renomovaný RW Institut,
očekávají, že konec útlumu nastane až v druhé polovině roku. Rakousko
si tradičně zachovává vyšší tempo růstu než Německo, avšak loňský
přírůstek jeho HDP o 1,1 procenta byl nejnižší od roku 1993 a
i letošní první pololetí má být poznamenáno „krizí konjunktury“.
O tom, jaká očekávání panují v na-ší dopravě a spedici, mnohé
naznačila vánoční anketa Dopravních novin – byť si ji někteří
respondenti zaměnili se soutěží o vánoční povídku.
Brusel se stal neoficiálním hlavním městem Evropy, také pokud jde
o dopravní politiku. Ty tam jsou doby, kdy si mezinárodní vládní a
nevládní organizace volily za své sídlo nejčastěji Paříž, Ženevu či
Londýn. A tak valonská metropole od počátku roku hostí i tři nově
ustavené a dopravně orientované spolky: k „Evropskou platformu zákazníků
železniční nákladní dopravy“, která byla založena s cílem sjednotit
hlasy evropských zákazníků tak, aby je lépe slyšely železniční
společnosti i Evropská unie. Mezi zakladateli je několik spedičních a
zákaznických asociací;
k „Asociaci manažerů evropské drážní infrastruktury“ (EIM), jež se
osamostatnila od Společenství evropských železnic (GEB), když se šéfové
zatím sedmi národních nezávislých infrastrukturních podniků potřebovali
vymanit z vlivu velkých drah a postavit se i na mezinárodní úrovni na
vlastní nohy – opět s vlastní prezentací vůči EU – a k „Evropskou
unii vnitrozemské plavby“ (EBU), která vznikla spojením dvou již
existujících asociací – Mezinárodního společenství rýnské plavby a
Mezinárodní unie vnitrozemské plavby (IBU).
Evropská unie chce zřejmě tento „tah na Brusel“ poněkud tlumit tím, že
umisťuje vlastní odborné agentury mimo Belgii. Ani to však není zcela
jednoduché – svědčí o tom ostatně výrok italského premiéra Silvia
Berlusconiho na předvánočním summitu EU v Laekenu, na němž se mimo jiné
Finsko a Itálie „přetahovaly“ o sídlo Evropské agentury pro potraviny.
„Vždyť Finové přece ani nevědí, co je to prosciutto!“ řekl.
Vraťme se ještě do Bruselu, abychom ocenili naši vládní statečnost při
uzavírání kapitoly o dopravě a odmítnutí nabídky EU jako
diskriminační. Méně informovaný denní tisk a další média v této věci
nakrátko spustily značně populistickou kampaň o chystaném utrpení našich
dopravců. Ale ruku na srdce – kdo na těchto stránkách sleduje snad
pětiletý lobbistický forčeking západoevropských dopravních kruhů vůči
Evropské komisi ve věci přiškrcení levné východní dopravy, si
představí, že kladnou odpověď na naše volání po rovnoprávném
postavení na evropském dopravním trhu hned od počátku vstupu ČR do EU by
bylo možné považovat spíše za zázrak. Víme, že počátek této (pro)hry
spadá do první poloviny 90. let, kdy bezbřehá liberalizace dovolila, aby se
na našem dopravním trhu usadil v podstatě každý cizinec, takže nyní je
už sotva možné nabídnout něco komerčně zajímavého jako protihodnotu za
„evropské porozumění“. Ale s domácími volbami za dveřmi je udatný
vládní postoj neméně důležitý i na naší vlastní scéně – vždyť
autodopravci jsou živlem, který nelze podceňovat.
České dráhy mají nový transformační zákon, vyšší ceny i dohodnuté
vyšší mzdy. Reakce na to jsou mnohdy silně kritické a uvidíme za půl roku
po volbách, zda vedle kritické rétoriky dojde i na ohlášený
razantnější přístup státu.
Jiří Kladiva
