18. ledna 2015
Přinesl především nového ministra dopravy Ing. Dana Ťoka, CSc.; přejeme mu v nelehké funkci plný úspěch. Věřme, že je tou správnou volbou nejen pro řešení současných infrastrukturních problémů českého resortu, ale vůbec pro nastolení opravdové národní dopravní politiky a její realizaci. Za jeho velké plusy považuji zkušenosti z řídící práce v rámci velkého zahraničního koncernu a jazykové vybavení. Je potěšující, že se tento náš ministr dohovoří s kolegy v Radě ministrů dopravy EU, a porozumí dokonce jejímu jednání.
Zmíním v této souvislosti dále pár věcí. V rámci blahopřání bych rád zmínil krok, který není v evropské dopravě vůbec neobvyklý na úrovni národní i mezinárodní: jde o existenci „rady moudrých“ z opravdových osobností tohoto sektoru, která by pomohla definovat národní dopravní politiku v úzké návaznosti na dopravní politiku evropskou. Vzpomínám také na jednoho velmi chytrého pána na západ od našich hranic, který byl řadu let úspěšným ministrem dopravy. Pro něj nebylo nejdůležitější, aby měl ponětí o každém detailu z dopravních oborů – na to měl lidi. To hlavní bylo umět přesvědčovat argumenty ministry ve vládě, aby jeho návrhy brali za své. A nebýt ve vládě jako ten otloukánek.
Závěr loňského roku byl též ve znamení hodnocení uplynulých 25 let od sametové revoluce v mnoha a mnoha nejrůznějších oblastech – s výjimkou české dopravy. Nebo jste se snad setkali s uceleným zasvěceným pohledem na minulé čtvrtstoletí v naší dopravě? Těžko bylo jej očekávat od ministerstva dopravy, ale jsou tu výzkumná pracoviště, vysoké školy a podobná zařízení, od kterých by se něco takového očekávat mělo.
Doporučuji, aby pan ministr zadal vypracování studie (snad příliš silné slovo – možná stačí zprávy – nikoliv za statisíce, ale za pár korun od šikovného autora), aby tu pro příští generace vůbec něco zbylo o tak významném období transformace celého odvětví. Prostě uvést, jaká dopravní soustava státu byla dědictvím totality a jak se za čtvrtstoletí v demokratických podmínkách změnila. Šlo by o psaní místy nepříliš veselé, proto by se autoři moc nehrnuli. Zřejmě úspěšnou byla privatizace státních podniků ČSAD a další zajišťování přepravy osob a zboží po silnici soukromými firmami. ČSSR ovšem také disponovala na vnitrozemskou zemi solidní státní námořní flotilou – podobně jako dosud Rakousko či Švýcarsko. Česká privatizace vpravdě geniální – přes ruce a kapsu věhlasného privatizátora byla flotila prodána velmi rychle do Holandska. Vnitrozemská státní plavba především na Labi směrem na Hamburk byla ještě v 80. letech dobře fungujícím podnikáním.
V současnosti skoro neexistuje stejně jako prakticky žádné investice do lodí a do infrastruktury. Ve školách učíme studenty, že jde o nejekologičtější způsob dopravy. Státní letecká doprava v podniku ČSA měla šance rozvinout se jako řada jiných dopravců v menších zemích anebo „smůlu“ a dostávat se spíše do situace kdysi slavných Sabenu a Swissairu, které nebeský prostor natrvalo opustily. Státní dráhy ČSD, respektive ČD, mají jako erární firma za sebou velmi dlouhou dopravní minulost a právě tomuto oboru dopravní politika EU za poslední desetiletí navíc silně nahrávala, aby se stal variantou za přerozvinutou kamionáž. Snad jen drážní historik posoudí, zda byl český dopravce někdy v horší ekonomické situaci (zadlužením v desítkách miliard Kč), než je v současnosti. A asi těžko zde hledat původce v laciných pracovních silách Číny či Vietnamu jako ve zkrachovalé výrobě textilu či bižuterie.
Ještě věc, která budí dojem značného nezájmu či apatie i na té nejvyšší dopravní úrovni vládní a rovněž nevládní. Vzpomněli jsme na tomto místě při hodnocení loňského roku, že Světová banka na základě Indexu logistické výkonnosti vydala pořadí 190 zemí světa. Krátce nato přišla Evropská unie poprvé se srovnávacím přehledem dopravy členských zemí. Obě pořadí byla založena na posouzení velkého počtu ukazatelů a měla ukázat, kde jsou především slabá místa jednotlivých národních doprav a logistik – za účelem jejich zlepšení. Nezdá se, že by se mezinárodním postavením naší země vůbec vedení resortu dopravy či profesních svazů nějakým způsobem zabývala – na rozdíl od zahraničí.
Jiří Kladiva
