Komentář

Pod dojmem utrpení a ztrát desetitisíců životů v jihovýchodní Asii nám alespoň na chvíli připadají jako poněkud žabomyší spory o to, jak evropsky penalizovat zpoždění vlaků a zda dodávat zboží do deseti nebo dvanácti hodin, stejně jako nebetyčné starosti, s nimiž se potýkáme při organizaci námořních dálnic, či trable kolem všech těch přístavních, drážních a jiných balíčků. Internet, který z logistické rozvernosti zapojujeme v rámci tracking & tracing už málem do sledování každé bedýnky syrečků, najednou přináší fotky dětí ztracených při hraní na písku, či naopak dětí nalezených, ale bez rodičů. Mají jich být tisíce. Stále je čas sáhnout do kapsy a přispět těm, kterým nejenže běh světa nedopřál žít na úrovni našich evropských „problémů“, ale ještě je tak hrozně postihl. Spadla klec s německým mýtným a silniční nákladní doprava se po řadě loňských pozitiv dostává do té horší fáze ve smyslu úsloví „nahoru po schodišti dolů“. Mýtné chce zavést už kdekdo – kromě České republiky i Slovensko, země Beneluxu, Švédsko a některé balkánské státy. Na vyšší ceně nových vozidel se odrazí vyšší cena oceli, dražší a ekologičtější motory, ale i od léta do nových kamionů povinně montované digitální tachografy, „neoblafnutelní policajti“ dohlížející na odpracovanou dobu řidičů. Nedosti na tom: od ledna v Evropě vstoupila v platnost nám poněkud utajená směrnice Evropské unie č. 1999/30 o závazných mezních hodnotách jemného prachu včetně dieselových zplodin (částic), které evropská města po léta ignorují. Norma povolí pouze po 35 dní v roce překročit denní hodnotu 50 mikrogramů prachu v krychlovém metru vzduchu. V SRN kupříkladu počítají s tím, že budou muset ve velkých aglomeracích během roku v ulicích a celých čtvrtích vyhlašovat zákaz jízdy. Měst s překročenými hodnotami napočítali na padesát a úhybný prostor údajně nebude takřka žádný. V Berlíně se už někteří občané chystají město žalovat za nezdravý vzduch a mohli by mít šanci na úspěch. Nákladní doprava se dostává pod tlakem dne i na pořad jednání české vlády: konkrétně v podobě návrhů na zavedení mýtného a na další organizační pojetí Českých drah. Náročné legislativní cvičení kolem zavedení mýtného (změny řady zákonů) snad nebude trvat o mnoho déle než technologická příprava projektu. Je zcela pochopitelné, že autodopravci využívají všech možností, jak zmírnit dopad mýtného na své náklady, včetně snahy o jiné úlevy od státu. Stát to zatím jakoby neodmítá: raději ať tu nepříjemnou pravdu sdělí významné voličské skupině někdo jiný, třeba Evropská komise. Se stejným pokusem vymoci si vůči mýtnému na oplátku snížení daní přišli Němci, ale dohadování ministra dopravy s Bruselem, zda to v souladu s evropským právem je či není možné, se vleče už rok a půl. Nizozemci zase SRN pohrozili žalobou, pokud se mýtné i s dopady nebude měřit všem stejně. Také španělští tiráci před pár dny oznámili, že si chtějí na německé mýtné stěžovat v Bruselu s ohledem na neúnosný růst nákla-dů i ceny jejich exportu a současně žádat o prověření oprávněnosti případných kompenzací německým dopravcům. České dráhy staví politiky před historické vržení kostek: zda jít tradiční cestou spolufinancování osobní dopravy z výsledků dopravy nákladní, což při jen kosmetické reorganizaci mnozí považují dlouhodobě za cestu do pekel, nebo zda formou holdingu a kvazisamostatných akciovek oba druhy dopravy důsledně oddělit a osobní dopravu tak ministru financí pěkně zdražit. Příznivci druhé varianty mají štěstí, že České dráhy mají v tomto okamžiku v čele šéfa, který i bez překladu dobře rozumí evropské a světové drážní hře o budoucnost. Vidina případné generální stávky odporujících drážních odborů, z níž se kdysi jako premiér málem zhroutil Václav Klaus, bude mít jistě podporu všech nádražáků od padesáti let věku výše, protože takových deset let do jejich důchodů by pak – při určitém štěstí – mohl proces skomírání ještě trvat. Jiří Kladiva