15. prosince 2022, Milan Frydryšek
Letošní rok byl těžkou zkouškou pro dopravce i výrobce. O aktuální situaci a vývoji v následujícím období jsme hovořili s Ing. Jaroslavem Hanákem, prezidentem Svazu průmyslu a dopravy ČR (SP ČR) a předsedou představenstva FTL – First Transport Lines.
Letošní rok došlo k prudkému zdražování prakticky všech vstupu. Jak se to dotklo vašich členských firem?
Musím říci, že letošní rok je za dobu trvání naší svobodné demokratické republiky ten nejtěžší a nejsložitější. Covid skončil, protože se očkovalo, ale hlavně proto, že firmy povinně testovaly. A za to nám žádná vláda nepoděkovala, i když to pro zdraví zaměstnanců i jejich rodin bylo klíčové.
Poté však přišel v únoru konflikt na Ukrajině a s ním dramatický nárůst cen energií. Sice z našich přehledů vyplývá, že více než 75 procent členských firem mělo ceny energií zafixované, ale jsou zde i ty, které tuto jistotu nemají.
Pak je zde inflace, zčásti dovezená, zčásti vyvolaná předchozí vládou. Navíc ani současná vláda si s inflací neví příliš rady. A jako člověku i majiteli firmy se mi nelíbilo, že i když ČNB zvedla úrokové sazby, banky se zachovaly velice nesolidně a řadu týdnů nezvedaly úroky z peněz, které u nich firmy a lidé měly uložené. A pokládám za naprosto spravedlivé, že vláda na ně uvalila windfall tax.
Co nám komplikovalo život a hrálo i roli při zdražování, byl rozpad dodavatelsko-odběratelských vztahů, přičemž nešlo jen o tolik medializované čipy. Týkalo se to rovněž klasických materiálů a surovin, jako je třeba kartonáž na balení, problémy mělo zemědělství, o kterém se tolik nemluvilo, chyběla hnojiva atd.
Již za covidu zkolabovala mezinárodní kontejnerová doprava, která nepředstavitelně zdražila a došlo k nárůstu cen přepravovaného zboží.
Takto rozevřené nůžky mezi těmi, kteří měli dobré podmínky pro podnikání, a těmi, kteří měli špatné, jsem ještě nezažil. Takže „zemský ráj to na pohled“ se týkal energetiky, bank, IT sektoru či zbrojařského průmyslu. A na druhé straně zde byla odvětví, která na novou situaci těžce doplatila, jako například veřejná doprava, potravinářství, sklářství, slévárenství a řada dalších.
Ale toto rozevření nůžek je na druhé straně i důvod, proč celkový propad ekonomiky není tak strašný, protože i když mnohé firmy mají těžkosti, je zde velká část těch, kterým se daří. A z výsledků za třetí čtvrtletí je vidět, že rovněž automobilový průmysl se již trochu vrací do svého tempa. Takže nakonec výsledky za letošní rok budou možná lepší, než kdokoliv z nás očekával.
I když má někdo zafixované ceny energií, rostou další vstupy a je třeba hledat další úspory…
Jistě, je snaha ušetřit všude, úsporným osvětlením počínaje a vlastními zdroji energie konče. Ale to chce dnes každý, zájemců o fotovoltaiku jsou desetitisíce, a přitom nejsou materiály ani firmy, které by stíhaly montovat. A k tomu máme v této zemi snad nejhorší stavební právo a stavební povolovací řízení na světě. Za tento stav mohou všechny předchozí vlády i ta současná. A to bez ohledu na to, že je zde usnesení Evropské unie, kde se praví, že kdo chce fotovoltaiku, má do tří měsíců dostat povolení.
Na naší valné hromadě v Ostravě, v bývalém srdci průmyslu a hutí, jsme o tom hovořili a řada firem se snaží měnit technologie. Ale něco jiného je vyměnit starou žárovku za úspornější a něco jiného měnit výrobní proces a zdroje energie.
Je třeba říci otevřeně politikům v Bruselu, především pak panu Timmermansovi, jehož názory podle mne hraničí s klimatickým extrémismem, že firmy musejí fungovat, a to bez ohledu na nějaký Green Deal a Fit for 55. Takže když nelze topit plynem, který komise odmítá a kterého je dnes stejně nedostatek, tak topíme oleji. Pro životní prostředí to šťastné řešení není, ale firmy a ekonomika se nemohou řídit ideologiemi.
Ano, v současné době jsme museli své vize trochu opravit, ale Evropa, hlavně její vyspělejší část, z této strategie už neuhne. A jako průmyslník i jako člověk, který působí v dopravě a dělá pro zavádění šetrných technologií hodně, musím říci, že to zvládnout musíme, pokud chceme svým dětem a vnukům zanechat obyvatelnou planetu.
A bez ohledu na to, že jen Evropa, která produkuje osm procent emisí CO2, to nezachrání. Navíc emise nepocházejí jen z těžkého průmyslu, energetiky a dopravy, ale také například ze živočišné výroby a nyní i z války na Ukrajině.
Líbí se mi názor pana Mikuláše Beka, ministra pro evropské záležitosti, který na tripartitě řekl „dejme si cíl, co zvládneme do roku 2030, co bude do roku 2050, to neřešme.“. Naprosto s tím souhlasím, my dnes nevíme ani co bude zítra, zaměřme se proto jen na to, co bude reálně v den D v roce 2023 a ne na nějaké sny politiků z Bruselu.
Jak se díváte na opatření ze strany vlády na zmírnění dopadů krize? Dlouho se nic nedělo a pokud ano, vše se stejně průběžně měnilo…
Kroky vlády jsou nepřehledné po celou dobu. Vláda, a především Ministerstvo průmyslu a obchodu a ministr Síkela ještě v dubnu ani nevěděli, že situaci firem je třeba řešit. V červnu jsem se znovu ptali, proč ČR nemá dočasný rámec, když v jiných zemích už nabíhá a u nás se stále nic neděje. Až když jsme koncem srpna spolu s Konfederací zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR poslali panu premiérovi otevřený dopis, tak se, patnáct minut po dvanácté, začalo něco dílčího dít.
Chápu, že první se řešili občané, jsou to voliči. Ale zde by bylo třeba řešit celý sociální systém, nastavení dávek a také začít s důchodovou reformou, ne před ní stále kličkovat.
Každá země k zastropování cen energií přistoupila jinak, někde se to povedlo lépe, někde hůř. Pokládám za hrubou chybu, že celá Evropa nepřevzala iberský model, kde se to podařilo nejlépe.
Poté se řešily malé a střední podniky a veřejný sektor. A až nakonec došlo i na velké podniky, které mají pro naši ekonomiku největší význam. Dočasný krizový rámec pro velké společnosti platný od února do října zahrnuje 30 miliard Kč. Výzvy již běží a podle informací z ministerstva průmyslu je přihlášeno přes tisíc firem.
Jsme rádi, že něco se tedy již děje. Je jen škoda, že naše vlády stále nedokážou pochopit, že kdo rychle dává, dvakrát dává.
Zpočátku byly velké obavy z poklesu zaměstnanost, ale nakonec k němu nedošlo…
K poklesu zaměstnanosti u nás nikdy nedojde. Neustále tvrdím, že tento indikátor je možná důležitý pro politiky a statistiky, ale mne nezajímá, protože nám neustále chybějí lidé. Ale je tu ještě jedna skutečnost, na kterou je třeba upozornit. Problém s nedostatkem pracovníků se vyřeší do pěti deseti let s digitalizací a automatizací a rozvíjejícím se průmyslem 4.0. Již dnes je třeba otevřeně říkat, že umělá inteligence přinese obrovské změny.
A zatímco ve firmách k rozvoji digitalizace dochází rychle, státní správa výrazně zaostává. Panuje v ní katastrofální resortismus, každé ministerstvo si e-government dělá po svém a pak se nelze divit tomu, že počet kybernetických útoků v poslední době roste. Na nutnost kybernetické ochrany u autobusových dopravců jsem upozorňoval i na Asociaci dopravních, spedičních a servisních firem Čech, Moravy a Slezska, kde jsem nyní po 31 letech odstoupil z funkce prezidenta.
Příčina, že státní správa tak zaostává, je jasná – nikdo se státní správě nevěnuje, důležitější je populismus a snaha vydržet čtyřleté období, případně ještě vyhrát další volby.
Již přechozímu premiérovi Andreji Babišovi jsem říkal, že z úřadu vlády by měl udělat mozkové centrum země a sebrat vliv ministerstvům a jejich resortismu.
Válka na Ukrajině bude mít vliv na ekonomiku i v příštím roce…
Nikdo neví, kdy válka skončí, ale předpokládám, že tak rychle to nebude. Přesto však již nyní všichni počítají s tím, že za světové peníze půjdou rekonstruovat Ukrajinu. Na MPO již vznikl seznam, kde jsou desítky našich firem, které mají potenciál a zájem se na této rekonstrukci podílet. Ale nejsem si jist, jestli nakonec dojde na to, co slíbil pan prezident Zelenskij – že Česká republika bude patřit k hlavním favoritům při budování Ukrajiny. Podle mých zkušeností hlavní slovo budou mít větší země a my budeme třeba až šestí v řadě.
A jestli platí mapa, která byla zveřejněná na konferenci v Luganu, na Českou republiku by připadla rekonstrukce Luhanské oblasti, kterou okupuje ruská armáda. Já bych si představoval naši účast spíš v Doněcku, kde je průmysl a můžeme pomoci s jeho obnovou, neboť naše strojírenství je excelentní.
Jaký má současná situace dopad na dopravu?
Samozřejmě, poptávka po nákladní dopravě poněkud klesá, protože ne všichni jedou na 100 procent svých kapacit. Ve strategii Svazu průmyslu a dopravy ČR počítáme pro příští rok s určitým ochlazením ekonomiky, a to na 0,9 procenta HDP či níže. Ale jak jsem již řekl, bude obrovský rozdíl v jednotlivých odvětvích. Prudce bude nepochybně růst zbrojní průmysl, výroba léků bude také zisková, automobilový průmysl bude rovněž fungovat.
A na rozdíl od kolegy Vladimíra Dlouhého tvrdím, že automobilový průmysl bude nadále důležitou základnou naší ekonomiky a je naprosto jedno, jestli vozidla budou jezdit na elektřinu, vodík či něco jiného.
Mám radost, že do České republiky přijel minulý týden nový model rychlovlaku TGV, i když si myslím, že u nás v běžném provozu ještě dlouho jezdit nebude.
Veřejná doprava v naší zemi funguje a jsem přesvědčený, že v Praze je jedna z nejlepších na světě.
Otáčejí se také zbožní proudy. Dříve šlo více zboží z východu na západ, nyní si budeme muset zvyknout, že řada věcí bude směřovat ze západu na východ k nám, možná i na Slovensko a časem třeba i na Ukrajinu.
Šance vidím i v rozvoji potrubní dopravy, o které se dřív příliš nemluvilo, protože vše z Ruska plynule teklo. Nyní jsou zapotřebí nové plynovody a terminály a přeji si, aby se na jich budováních podílely i české firmy.
Ve veřejné dopravě je přechod na elektromobilitu či jiné alternativní zdroje energie jednodušší než u těžké silniční nákladní dopravy…
Automobilkám, před kterými je nyní norma Euro VII, vlastně nic jiného nezbývá, než aby u autobusů přecházeli na elektromobilitu. Bohužel, nejsou zde ale rovné podmínky. Stát stále protěžuje železnici, která je relativně ekologičtější (i když 30 procent elektřiny ještě pochází z uhelných elektráren). Pomáhá tím drahám, České dráhy jako státní firma spadají pod opatření, která se vztahují na veřejnou správu. Ale autobusy patří soukromým dopravcům, kteří mají dnes již přes padesát elektrobusů. A nejlevnější elektrická energie, kterou se nabíjejí, stojí od 18 do 20 Kč/kWh, což je třikrát nad zastropováním. I toto je tedy třeba vyřešit, aby se podmínky na trhu narovnaly.
Dlouhodobě jste požadovali více prostředků na výstavbu dopravní infrastruktury... V posledních letech se však zdroje Státního fondu dopravní infrastruktury navyšovaly…
Co mi v této oblasti vadí, to je pomalá a nekvalitní výstavba silniční dopravní infrastruktury. Za posledních osm let je průměr 17 km dálnic ročně. Letos to bude podle předpokladu MD 25,5 km, přestože je k dispozici rekordní rozpočet. SFDI jsem spoluzakládal, a to i přes odpor tehdejšího premiéra Klause. Tehdy v něm bylo 35 miliard, v roce 2023 to bude 150,9 miliardy. Ale v dálniční síti to stále nevidím. Je to katastrofálním povolovacím řízením a zbabělostí politiků s tím něco dělat.
Co se týče železnice, ta má štěstí, že výstavba dálnic vázne a železnice má tudíž peněz dost a snáze se dostavují koridory.
A na rozdíl od některých rádoby odborníků jsem rád, že opravujeme železniční stanice, protože je to součást historie národa.
Milan Frydryšek
Foto: SPČR
