22. dubna 2004
Se vstupem České republiky do Evropské unie se českým dopravcům rozšířil prostor pro podnikání v oblasti mezinárodní silniční dopravy, současně se však také změnily některé podmínky a pravidla. O tom, nakolik o těchto změnách vědí, a o existujících možnostech získávání aktuálních informací od českých i evropských orgánů jsme hovořili s vedoucím odboru legislativy a mezinárodních vztahů Sdružení ČESMAD Bohemia ing. Janem Medveděm.
„Jak jsou podle vás čeští dopravci informováni o nových podmínkách pro podnikání v mezinárodní kamionové dopravě, respektive jaký mají k potřebným evropským předpisům přístup?“
„O této problematice se v poslední době hodně hovoří. Nedávno jsem četl vyjádření mluvčí ministerstva dopravy Ludmily Roubcové, která tvrdí, že zásadní předpisy byly do češtiny přeloženy a dopravcům jsou k dispozici. V tom má zřejmě pravdu, také naše sdružení je obdobného názoru. Vedle těch hlavních však existují desítky, možná stovky dalších předpisů, které rovněž platí, a dopravci – především dopravci provozující MKD – je musejí také dodržovat.“
„To, že mohou existovat některé zatím neznámé evropské předpisy, tedy představuje problém spíše pro dopravce provozující mezinárodní dopravu?“
„Ve vnitrostátní dopravě toto téma zřejmě není tak akutní. Aby mohly české státní orgány po dopravcích vyžadovat plnění všech předpisů, musely by je nejdřív samy znát, a to není zcela jisté.Na druhou stranu je třeba uznat, že státní správa mohla předat dál pouze to, s čím byla sama obeznámena – tedy to, co se jí z Bruselu podařilo získat, přeložit a do české legislativy nějakým způsobem implementovat. Státní úředníci totiž mají obdobný problém jako dopravci – jejich přístup k evropským předpisům je omezený. Z vlastní zkušenosti vím, že způsob, jakým Brusel informuje o novinkách v legislativě, je značně chaotický – získat komplexní informaci z evropského centra není vůbec jednoduché ani pro člověka, který je již zvyklý se v tomto systému orientovat. Pro malého dopravce, který by si sám chtěl zjistit, co mu platná pravidla pro jeho podnikání nařizují a povolují, je to téměř nemožné.“
„Co tedy dopravci, zejména ti, kteří s mezinárodní dopravou teprve začínají, mohou dělat pro to, aby měli o nejdůležitějších předpisech přehled?“
„Možností je samozřejmě více – mohou sledovat denní tisk či odborné časopisy, hodně informací lze získat od našeho Sdružení ČESMAD Bohemia, které se zaměřuje právě z výše uvedených důvodů především na pomoc mezinárodním dopravcům. Ne že bychom vnitrostátní dopravu opomíjeli, ale největší riziko citelného postihu za porušení či nedodržení předpisů hrozí v mezinárodní dopravě – pokuty v Evropě se dnes pohybují řádově v tisících €. Sdružení ČESMAD Bohemia tyto informace již 15 let shromažďuje a zveřejňuje – ať již prostřednictvím webových stránek, svého Transport Magazínu či školení, která jsou přístupná komukoli.
Dopravci se také mohou snažit získat potřebné informace na referátu dopravy příslušného krajského úřadu. Hodně přitom bude záležet na tom, na jakého úředníka narazí – stejně jako jinde i v tomto případě jsou někteří informovaní více, jiní méně.“
„Pokud ovšem ministerstvo dopravy hlavní předpisy přeložit nechalo, lze předpokládat, že přístupné budou…“
„Ano, také bych očekával, že pokud překlady konkrétních předpisů existují (MD ČR tvrdí, že polovinu určitě přeložit nechalo, a není důvod tomu nevěřit), zajistí státní orgány, že o nich veřejnost informována bude – zveřejní je na svých webových stránkách a nějakým logickým způsobem je seřadí. Tedy že učiní něco podobného, co naše sdružení dělá pro dopravce v rámci školení a svých informačních materiálů. Je totiž velice pravděpodobné, že bude-li malý dopravce či řadový občan chtít vědět něco konkrétního z daného resortu, obrátí se nejprve na příslušné ministerstvo, respektive na jeho informační systém. Ministerstvo dopravy má na svých stránkách odkaz na ISAP, mám však dojem, že pro normálního občasného uživatele internetu je to zbytečně komplikované. Přinejmenším předpisy týkající se provozování dopravy by měly být na internetových stránkách Ministerstva dopravy k nahlédnutí. Je hezké, že je na nich přístupová dohoda, ale motoristy a dopravce zajímají více jiné, pro ně důležitější praktické otázky.
Podle mého názoru by informace měly být přístupnější a každý by měl mít možnost se k nim snadno dostat. Překvapilo mě například, že jsem na ISAP nenašel ani některé předpisy, které v oficiálním žurnálu EU v češtině uvedeny jsou. Vypadá to, jako by jedna část překladů byla přístupná pro veřejnost, zatímco druhá jen pro někoho. Ale proč, když se nejedná o žádné tajné informace?
Na druhou stranu ovšem chápu, že je velice obtížné srozumitelně informovat veřejnost o všem důležitém za situace, kdy se vše změnilo prakticky ze dne na den, bez postupného vývoje jako ve starších členských zemích Evropské unie. Než si státní správa i občané na nové podmínky zvyknou, bude to nějakou dobu trvat. Nicméně realita je taková, že nové předpisy existují a platí.“
„Stalo se již, že by byl český dopravce trestán za porušení nějakého předpisu, o jehož existenci nemohl být z běžně dostupných zdrojů informován?“
„V mezinárodní dopravě jsme se o něčem takovém zatím nedozvěděli. Ale to může být dáno i tím, že přístup kontrolních orgánů v Německu, Rakousku, Francii a dalších zemích se výrazně nezměnil – nadále kontrolují to zásadní, například dodržování doby jízdy a odpočinku nebo dodržování rozměrů a hmotností soupravy. Samozřejmě, určité ,novinky‘ se občas vyskytují – kontroluje se například upevnění nákladu, vybavení řidičů některými doklady, jako je třeba nájemní smlouva k vozidlu, doklad o tom, že řidič je zaměstnancem provozovatele dopravy a ne původního majitele vozidla a podobně. Pokud se nějaké problémy vyskytly, daří se je většinou rychlou výměnou informací řešit. Určité potíže byly s používáním nákladních listů nebo s prokazováním dob odpočinku řidičů, které nejsou zaznamenány na tachografových kotoučcích. Do Bruselu jsme poslali desítky konkrétních otázek, které se i s pomocí IRU a jednotlivých národních sdružení dopravců postupně dařilo uspokojivě zodpovědět. Každou novou informaci jsme potom zveřejnili na internetu.
Obecně lze říci, že kontroly jsou dnes v zahraničí časté a dopravci musí počítat s tím, že pokud kontrolováni budou, neznalost zákona je neomlouvá.“
„Lze nějakým způsobem odhadnout, jaké procento předpisů pro mezinárodní silniční dopravu v EU zůstává českým dopravcům prozatím utajeno?“
„Odhad je velice těžký – předpokládáme, že zhruba o třetině předpisů nemáme tušení, respektive jsme je neměli k dispozici ke dni vstupu země do EU. Tuto představu jsme si utvořili především na základě toho, kolik jsme obdrželi dotazů týkajících se nějakých konkrétních skutečností a jaké odpovědi jsme posléze získali. Některé informace, které jsme (za velice dobré spolupráce s odborem silniční dopravy ministerstva dopravy) získali, byly pro nás skutečně nové. A něco pro nás zůstává neznámé i nadále, i když se naštěstí zřejmě nebude jednat o – slovy mluvčí ministerstva dopravy – zásadní otázky. Ale to neznamená, že život dopravců ovlivnit nemohou.
V podobné situaci se nicméně ocitají i dopravci z jiných států. Již vícekrát se nám stalo, že když jsme se snažili přes naše vlastní zdroje získat nějaký konkrétní předpis, ani v Bruselu o něm nic nevěděli a museli po něm pátrat. Typickým příkladem bylo, když jsme zjišťovali povolené množství nafty v nádržích vozidel – nikdo nevěděl, na základě jakého nařízení se určuje. To nebyl problém české správy, která by nás neinformovala, je to problém celoevropský. Obdobná nedorozumění občas máme i při konzultacích s našimi partnery ze svazů ze ,starých‘ členských států. Často se nám stává, že ani oni nevědí, že existuje nějaká směrnice, která by se měla dodržovat. Přesto úspěšně provozují dopravu bez nějakých potíží s kontrolními orgány.“
„Můžete uvést příklad nějakého předpisu, jehož neznalost či špatný výklad by dopravcům mohly způsobit potíže?“
„Například pro kombinovanou dopravu existuje v Evropské unii směrnice č. 92/106, která podle mého názoru do češtiny dosud není přeložena a není ani implementována do českého právního řádu. Na základě této směrnice by dopravce v kterémkoli členském státu EU mohl přijet s prázdným vozidlem, z kombinované dopravy naložit zboží a dopravit jej na jiné místo ve stejném státě. Zjednodušeně řečeno, je to téměř jako kabotáž, ale jednotlivé státy by tento postup měly povolovat, neboť tato směrnice platí. Je však otázkou, zda všechny státy unie směrnici aplikovaly. A podobných případů může být více.“
„Co by nastalo, pokud by dopravce postupoval podle této směrnice a jeho počínání by kontrolní orgány v některé zemi hodnotily jako neoprávněné?“
„Nadřazená je směrnice a každý stát ji musí do svého práva implementovat – pokud tak neučiní, měl by být postižen. V praxi se však může stát, že dopravce se jejím zněním bude řídit, a kontrolní orgány přesto označí jeho počínání za kabotáž, neboť daný stát směrnici nezavedl do své legislativy. Dopravce bohužel musí pokutu zaplatit a teprve poté si může do Bruselu stěžovat, že členský stát neplní to, co směrnice nařizuje. Samozřejmě je potřeba se nejdříve pokusit přesvědčit kontrolní úředníky, že postupují v rozporu s evropským právem. Pokud ale budou trvat na svém a nepomůže ani případná intervence našeho sdružení či ministerstva dopravy, musí se dopravce rozhodnutí podřídit. Pochopitelně stejné nebezpečí hrozí zahraničním dopravcům v Česku. Může se stát, že ČR do svého právního řádu nějakou směrnici nezavedla, ale zahraniční dopravce právem předpokládá, že se na českém území může chovat v souladu s touto směrnicí, kterou zná ze svého mateřského státu. V praxi s tím mohou být potíže. Toto jsou ty předpisy, které sice asi nejsou zásadní, ale které bychom rádi viděli někde přehledně shromážděné, aby bylo jasné, co platí.
Nevýhoda směrnic spočívá právě v tom, že se do právního řádu nepřebírá jednotný text. Směrnice pouze určují to, jak by se stát měl chovat. Jednotlivé státy je navíc mohou určitým způsobem modifikovat. Směrnice tak stanoví pouze cílový stav, nikoli přesné znění.
V této souvislosti bych se zmínil i o překladech předpisů. Stává se, že tentýž text po překladech z několika jazyků neodpovídá originálu. V případě, že se vyskytne nějaký problém, zůstává otázkou, kdo a jak rozhodne o tom, který text je vlastně právoplatný. Praxe v EU je totiž taková, že všechny jazyky jsou si rovny…“
Milan Frydryšek
