15. září 2005
Podmínky pro podnikání v silniční dopravě se podle silničních dopravců v poslední době výrazně zhoršily. O tom, s jakými problémy se dnes konkrétně setkávají, jsme hovořili s viceprezidentem Sdružení ČESMAD Bohemia Josefem Melzerem.
„Podle některých vyjádření jsou dnes podmínky pro podnikání v silniční dopravě tak nepříznivé, že již někteří dopravci začali krachovat…“ „Nevím, jestli firmy skutečně krachují, ale je pravda, že se o tom hovoří. Osobně jsem se ovšem s žádným takovým případem nesetkal, alespoň ne s krachem z toho důvodu, že by firma nebyla schopna plnit podmínky pro podnikání dané legislativou. Takové zdravé krachování zde není a v důsledku toho vlastně krachujeme všichni.“
„Pomineme-li legislativní podmínky pro podnikání v dopravě, co podle vás nyní nejvíce dopravcům komplikuje život?“ „Negativní tlaky se sčítají a začínají se již násobit. Velice aktuální je dnes cena pohonných hmot, která je extrémně vysoká. S takovým vývojem cen nikdo v kalkulaci na letošní rok nepočítal. Navíc nelze ani předpokládat, že by se cena snížila na původně předpokládanou úroveň. Druhým významným faktorem je přetlak na trhu, a to nejen v České republice, ale i v celé Evropě. Tento přetlak má vliv také na bezpečnost a stabilitu oboru, protože je nedostatek řidičů a neexistuje systém jejich výchovy. Zde by měl svou roli plnit stát a dopravní politika – pokud politici volají po větší bezpečnosti a profesionalizaci řidičů nákladních vozidel, měli by podpořit také vytvoření vhodných podmínek. My jako provozovatelé dopravy máme stejný zájem jako každý občan, který se po silnici pohybuje – tedy aby provoz byl bezpečný. Osočování nákladní dopravy ze strany politiků mi proto připadá nemístné. Problém je v tom, že například pekař má svůj učební obor, lékař studuje fakultu, pilot dělá pilotní školu, pro politiky se dokonce vymýšlí škola ,Evropský politik‘ – pro řidiče však neexistuje nic. Řidiči jsou buď lidé, kteří mají pro řízení přirozený talent, nebo svou práci vykonávají v podstatě z donucení. Řidiče dnes může dělat kdokoli a jakkoli a stát si nepřipouští, že by měl podporovat i jejich systémovou výuku. Přitom si však dá vždy dost práce s tím, aby proti nim vytvořil represivní a regresivní nástroje. Takto ovšem dopravní obor opravdu nepodpoří.“
„Jak se díváte na zavedení výkonového mýtného v České republice?“ „Jen co se nám za účasti Sdružení ČESMAD Bohemia podařilo dojít k nějaké prozatímní dohodě v oblasti daňové politiky, už visí ve vzduchu zavedení výkonového mýtného. Diskuse kolem něho je spíše monologem lobbistických a státních organizací, které jej prosazují a vidí v něm pouze příležitost pro své investice a budoucí příjem do státního rozpočtu. A podobně k této problematice přistupují i politici, kteří v ní vidí snadnou cestu k získání přízně voličů před volbami – v podstatě slibují, že vymažou kamiony z dálnic. Když toto tvrdí, měli by však zároveň říci, že voličům také vymažou sýry, mléko, pivo, chléb, noviny a tak dále – nic z toho by se k nim bez silniční dopravy nedostalo. Mýto kamiony z dálnic nevyžene a jediným výsledkem bude to, že určitá skupina lidí na tom bude slušně profitovat a vytvoří se velmi široký prostor pro korupční jednání politiků. A dojde samozřejmě buď ke zdražení dopravy, nebo ke kolapsu a likvidaci oboru jako takového. Jistě, někde v pozadí čeká železnice, která by ráda některé zakázky převzala, ale z komodit, které se dopravují po silnici, nepřevezme nic.“
„Je reálná šance, že by se ceny za dopravu v dohledné době zvýšily?“ „Vliv negativních faktorů umocňuje i štvavá kampaň, která se dnes proti kamionům vede. Neexistuje zde rozumná diskuse a chybí vysvětlovací kampaň zaměřená na objasnění významu nákladní nebo osobní hromadné dopravy. Tvrzení, že za vše špatné na silnicích mohou kamiony, je nesmyslné. Vezmete-li v úvahu, že se tak děje za situace, kdy je enormně drahá nafta a institut krachu nefunguje, musí vám být zřejmé, že se dopravní firmy nacházejí ve schizoidním stavu. A v tomto období přijďte za zákazníkem s tím, že kvůli vyšší ceně nafty chcete zvednout cenu za dopravu – například obchodní řetězce si díky svému výsadnímu postavení na trhu mohu dovolovat neustále stlačovat ceny pro dodavatele na minimální hranici. Přitom na druhou stranu vidíte výsledky a politiku organizací, jako jsou ČEZ, plynárenské společnosti, banky a pojišťovny, jejichž zisky ročně narůstají v řádu desítek procent… Pojišťovny přitom ještě tvrdí, že musejí zvýšit povinné ručení, protože prodělávají. I kvůli těmto institucím, z velké části polostátním, normální člověk ztrácí důvěru v současný systém. A to je asi to nejhorší. V naší firmě M+L Logistik zaměstnáváme na 170 pracovníků. Každý den narážím na to, že mi některý z mých řidičů, kteří svou práci vykonávají velice slušně, řekne: ,Proč bych tu práci měl vlastně dělat?‘ s poukazem na tento stav. Přestože naše firma se dnes nepotýká se zásadními ekonomickými problémy, i tak se dostáváme do situace, kdy přemýšlíme, proč vlastně dál podnikat.“
„Ale lze asi předpokládat, že dříve či později nízké ceny za dopravu trh nějak regulovat budou…“ „To je složitější – je zjednodušené se domnívat, že ceny diktují dopravci. Poptávka po dopravě samozřejmě existuje, nestagnuje, možná dokonce stoupá či se regionálně přerozděluje. Ovšem vinit dopravní firmu z toho, že se někam stěhuje výroba a je třeba zboží někam dopravovat, je naprosto falešné. Kdyby cenu dopravy mohli ovlivňovat vlastníci dopravních prostředků, možná by ani k takovému přetlaku na trhu nedošlo. Doprava by asi byla dražší, ale nebyla by drahá – odrážela by pouze reálné náklady na poskytovanou službu. Ale vzhledem k tomu, že my jako dodavatelé této služby jsme v jařmu nadnárodních společností a řetězců, je naše vyjednávací pozice velice slabá.“
„Měl jsem na mysli spíše přerozdělení na trhu…“ „K tomu by mělo dojít, byl by to logický výsledek. Ale vzhledem k tomu, že doprava nemá hranic, tak pokud český dopravce jako druh vyhyne, nahradí jej firmy z východu – tak, jak se tomu stalo před naším vstupem do EU po pádu železné opony na západě. Nahrnuli jsme se tam my, Slováci, Maďaři, Poláci, a tento trend se nyní posouvá dál – nahraditelnost je velmi vysoká. Ale my se přece bavíme o tom, že v České republice chceme zachovat obor silniční dopravy. Myslím si, že dopravní firmy jsou generátorem dosti významné části HDP a zároveň jsou významným zaměstnavatelem. Je tedy v zájmu všech, aby česká kamionová doprava byla stabilní, fungovala pod českou vlajkou a přežila.“
„Co pro to lze podle vás za dané situace udělat?“ „Myslím si, že první, co můžeme udělat, je připustit široký dialog o tom, že silniční doprava jako taková (a teď se bavíme o dobré silniční dopravě, o dobré a bezpečné firmě, o dobrém řidiči) je potřebná a zaslouží si podobně jako jiné obory patřičné společenské postavení a uznání. Dříve se hrdě říkalo: ,Já jsem horník, kdo je víc.‘ Dnes lze tvrdit ,já jsem dopravce, kdo je méně‘. Jestli však chceme uchovat bezpečnou silniční dopravu, která bude jedním z nosných pilířů ekonomiky a zdrojem pracovních příležitostí, měli bychom se k ní chovat zodpovědněji, nikoli jen jako k nevyčerpatelnému finančnímu zdroji na děravý rozpočet.“
„Prokazování finanční způsobilosti však v zákoně zakotveno je…“ „Ano, ale kontroluje ji někdo a funguje trh tak, jak by měl? Zákon existuje, ale nakolik se dodržuje? Stejně jako neznalost zákona ne-omlouvá vás nebo mě, mělo by tomu tak být i v případě jeho tvůrců a orgánů, které na jeho dodržování mají dohlížet. Když naše firma neodvede DPH včas, již druhý den nám nabíhá penále. Ale když postavíme budovu a potřebujeme ji zaregistrovat, katastrální úřad v Praze nemá pro zaregistrování lhůtu žádnou. My jsme ovšem povinni odvádět daň z nemovitosti, kterou můžeme odvést až po zaregistrování. A když ji neodvedeme včas, ti špatní jsme opět my. A přesně tak to funguje i ve vztahu státu k dopravě – máme cosi plnit, ale za jakých podmínek?“
„Hovořil jste o nedostatečné přípravě nových řidičů…“ „Dříve řidiče připravovala buď armáda, nebo bývalá ČSAD. Tato generace profesionálů však již nyní odchází do důchodu. Ukažte mi řidiče, který dnes zaplatí desetitisíce korun jenom proto, aby si mohl sednout za volant kamionu. Chce-li dopravce nového řidiče, musí tuto částku zaplatit za něj. Sdružení ČESMAD Bohemia proto nyní usiluje o to, a doufejme, že se mu to ve spolupráci se školami podaří, aby začala systematická příprava nových řidičů.“
„Tvrdíte, že se politici snaží silniční dopravu potírat. Není to však celoevropský trend?“ „Myslím si, že nikoli. Během letošního léta, které bylo pro silniční dopravu hodně traumatizující, došlo k určitému průlomu. Evropská komise si totiž uvědomila, že nelze direktivně převádět výkony ze silnice na železnici a že ten, kdo o tomto převodu rozhoduje, nejsou politici, nýbrž trh. Žijeme konzumním způsobem života a doprava zajišťuje uspokojování těchto potřeb. Pokud chceme omezit pohyb zboží cílové spotřeby, měli bychom zatížit cílového spotřebitele. To by ovšem pro politika znamenalo ztrátu popularity, takže racionální přístup raději vymění za klišé o omezujících a škodících kamionech. A v pátek si pak jde nakoupit do svého oblíbeného obchodu a vůbec mu nevadí, že to zboží přivezl kamion… Pokud se však politika bude nadále snažit uměle regulovat dopravní trh, jediné, čeho tím dosáhne, bude plošný otřes v silniční dopravě. Přitom od roku 1989 byla silniční nákladní doprava jedním z mála resortů, který nikdy nežebral o dotace a o pomoc. Po léta říkáme, že nepotřebujeme podporu, stačí, když nám stát nebude škodit – peníze jsme si na rozdíl od jiných oborů vždy vydělali sami. Ale ať nám stát nebere více, než je zdrávo. Politici by si již měli uvědomit, že pokud k otřesu v silniční nákladní dopravě dojde, pak se tak nestane za hranicemi, ale přímo zde, v České republice. Silniční doprava dnes zaměstnává zhruba 250 tisíc pracovníků – to by přece bylo hodně nezaměstnaných! Tito lidé by navíc byli stejně obtížně zaměstnatelní jako třeba horníci nebo jiné, méně adaptabilní kategorie pracovníků. Současný přístup k tomuto problému připomíná zahrávání si s ohněm. Ale až se tento oheň rozhoří, nenajde se hasič, který by jej dokázal uhasit. Kamiony ze silnic nezmizí – pouze české kamiony nahradí kamiony zahraniční, z nichž již stát nebude mít žádný zisk. Přístup politiků však souvisí i s tím, jak se ke kamionové dopravě přistupuje v celé společnosti, a obzvlášť v médiích. Pokud se na silnicích střetne nákladní vozidlo s osobním, ihned se píše o nehodě nákladního vozidla bez ohledu na to, kdo ji zavinil.“
„To zřejmě souvisí i s problémem nepřesného výkladu statistik nehodovosti…“ „Kamion, respektive jeho řidič, se automaticky stávají v médiích viníky nehody jen proto, že kamion je velký. Ale tak přece nelze uvažovat! A co se týče statistik: pokud nabourám s osobním vozidlem evidovaným kvůli odpočtu DPH v kategorii N1, v přehledech se tato havárie objeví jako nehoda nákladního vozidla bez ohledu na to, že ve skutečnost se jedná stále o vozidlo osobní. Přesto se s těmito údaji operuje…“
„Svůj podíl na tom má jistě i neznalost problematiky řízení nákladního vozidla…“ „Nedávno mě příjemně překvapila jedna televizní diskuse, při níž zaměstnanec ministerstva dopravy prezentoval velice rozumnou myšlenku: ,Dá se předpokládat, že řidič kamionu jezdí i s osobním vozidlem a zná rozdíly v chování těchto vozidel na silnici. U člověka, který ve velkém vozidle nikdy neseděl a jezdí pouze s osobním vozidlem, lze právem předpokládat, že si nedokáže představit to, co se může stát při setkání s velkým vozidlem – a od toho se také odvíjí jeho chování na silnici.‘ Samozřejmě existují i řidiči nákladních vozidel, kteří se na silnicích nechovají tak, jak by měli, ale o tom je třeba diskutovat na nějaké rozumné úrovni – aby se dospělo k systémové výchově řidičů. A důležitá je i převýchova, ne pouze následná restrikce a represe – k přestupku přece již došlo, sankce nejsou řešením do budoucna. Je naprosto mylné se domnívat, že dopravci mají jiný zájem než jezdit bezpečně. Vždyť oni musejí vozidlo zakoupit, musejí do něj investovat šest milionů, jim věří zákazník, mají odpovědnost za řidiče, za zboží, za materiál, za ostatní účastníky – tak jsou to přece v první řadě oni, kdo má nejmenší zájem na tom, aby jejich řidiči něco porušovali. My dopravci se přitom pohybujeme v začarovaném kruhu – čím více se na nás valí daní, čím více nás stát oklešťuje, tím více musíme zvyšovat výkony a jsme ve větším stresu. V této situaci by nám jistě pomohlo, kdyby stát dočasně snížil spotřební daň z nafty – o nic by nepřišel. Jako další krok by měl velice seriózně zvážit veškerá pro a proti, která se vážou k zavedení elektronického mýta. A vyvarovat se unáhlených a populistických kroků postavených na principu dalšího zdanění silniční dopravy… To, co nám jakákoli vláda někde vezme, potřebujeme jinde vygenerovat zpět. A lidský motor se nedá stále vytáčet do vyšších otáček – v dopravních firmách dnes již běží (ať už na úrovni managementu, dispečerů, administrativních zaměstnanců, servisních pracovníků či řidičů) v červených otáčkách. A je jen otázkou času, kdy se zadře.“
„Co by vám v současné situaci například pomohlo?“ „Současný ekonomický tlak je velmi silný a nepříjemný. Za situace, kdy k ceně nafty každý měsíc připočítáváme další haléře, nám nikdo už ani škodit nemusí – cena nafty to zvládne hravě za něj. Pravidelná silniční osobní doprava dnes žádá, aby jí kraje přispěly, protože rezervy už skutečně neexistují, a nákladní doprava se v letošním roce dostala z velké části do červených čísel. V této situaci by nám jistě pomohlo, kdyby stát dočasně snížil spotřební daň z nafty – o nic by nepřišel. Jako další krok by měl velice seriózně zvážit veškerá pro a proti, která se vážou k zavedení elektronického mýta. A vyvarovat se unáhlených a populistických kroků postavených na principu dalšího zdanění silniční dopravy. V neposlední řadě by pak měl podpořit systematickou přípravu a výchovu řidičů-profesionálů a zvýšit příděl SFDI z výběru spotřební daně.“
„Jak na současnou situaci reagují dopravci a Sdružení ČES-MAD Bohemia?“ „Sdružení ČESMAD Bohemia a dopravci byli vždy hodně umírnění. Ale dnes, když se bavím se svými kolegy z branže, každý říká, že už nemá co ztratit. Když na to přijde, budeme tak militantní, jak jsou Francouzi, Italové nebo Španělé – už nemáme co ztratit, a minimálně budeme mít aspoň dobrý pocit z toho, že jsme o sobě dali vědět. A pokud k takovému protestu skutečně dojde, nebude se již jednat o akt žádosti o pomoc – bude to něco jako poslední manifest.“ Milan Frydryšek
