22. června 2016, Martina Vampulová
Jeho jméno je s českou a vlastně i československou dopravou a spedicí spojeno už víc než půl století. V jejím vývoji měl a stále má výraznou a nezastupitelnou roli a každý, kdo v tomto oboru něco znamená, zná jeho jméno i tvář. Ing. Jiří Kladiva, CSc., na začátku června v pražském klubu Lávka oslavil společně s rodinou a svými nejbližšími spolupracovníky, přáteli a kamarády své životní jubileum. V příjemném prostředí, mezi milými lidmi a s výtečným hostitelem se vzpomínalo na doby vzdálené i nedávno minulé. Stejně jako v následujícím rozhovoru, který je trochu netradiční, ale při příležitosti kulaté osmdesátky „otce zakladatele“ Dopravních novin na jejich stránkách nesmí chybět.
„S dopravou, spedicí a logistikou jste spjat celý život. Lákaly vás auta a vlaky už od dětství, nebo vás doprava ‚uchvátila‘ až na vysoké škole?“
„Doprava se ukázala jako možný odklon od čisté strojařiny, která by mně, studentovi strojní průmyslovky, jako jediná zbývala, pokud jsem chtěl studovat na vysoké škole. Zjistil jsem, že to opravdu není moje parketa. Roli sehrála náhoda: ve 3. ročníku nás učil aerodynamiku coby externista vynikající letecký konstruktér Ing. V. Svoboda, který nás informoval, že se v té době otevíral dopravní směr na Českém vysokém učení technickém (ČVUT), a to na Fakultě ekonomicko-inženýrské, a studium vřele doporučoval. A bylo rozhodnuto.“
„Jaký byl váš vstup po studiích do praxe? Na co nejraději z té doby vzpomínáte?“
„Do praxe jsem šel v počátku ,zlatých šedesátých‘ a začínal jsem opravdu od píky – jako dispečer vytěžování dálkové silniční dopravy. A byla to s dálkovými řidiči velmi dobrá každodenní škola dopravního života. Díky tomu jsem se podrobně naučil celému dopravnímu zeměpisu tehdejší ČSSR. Pokud bych vzal prvních šest až sedm let praxe v dalších firmách včetně startu v Česmadu, pak pozitivem číslo jedna bylo štěstí na ohromné šéfy, od kterých se velmi dalo učit. Nejen vědomostně, ale i vystupování, chování.“
„Za svůj profesní život jste získal celou řadu zkušeností. Které podle vás byly ty nejdůležitější? Na které své pracovní pozice si vzpomenete nejčastěji?“
„Ona každá část přinášela svoje. Malý příklad: práce v Česmadu byla velkou školou také v řízení odborných skupin, předsednictev a v dohadování kompromisů při různých postojích členů. A tato zkušenost se velice hodila po nástupu do OSN – jen členské firmy svazu nahradily členské země OSN vyrábějící automobily. Vzpomínám moc na období, kdy se objevily v rámci normalizace pokusy ČESMAD zlikvidovat a mnohapodnikovou kamionáž okleštit. Byla to ohromná ukázka solidarity v oboru, ale i sympatií v nižších patrech státní správy, když těm nejvyšším bývalo přece vždy politicky jasno… Bývalo to i hodně tvůrčí – otvírání nových vlastních zastoupení v zahraničí, pilování vlastní perfektnosti řízení kamionáže a podobně. A zde zase pomáhaly zkušenosti ze stáže v dopravě USA, kde platila v práci zásada: „to be perfect“, přenášená na český socialistický šlendrián vztahu ke kvalitě práce.“
„Stál jste u zrodu Česmadu, zakládal jste Svaz spedice a zasilatelství i Dopravní noviny. Byla to náhoda, nebo vaše touha „něco“ dokázat?“
„V Česmadu byl našinec po emigraci ředitele vhozen do vody, aby plaval a neutopil se – s celým podnikem. A to v politické situaci po ruské invazi a vzhledem k mému pověření řídit jej jen provizorně po tři roky, než se najde někdo zdatný odborně i politicky. A byly to slovenské podniky, které řekly Praze ,už dost s tou věčnou improvizací‘.
Náhod v životě byla celá řada. Ta první, že mi dva spolužáci na vysoké nabídli chodit s nimi na kurzy francouzštiny. A vydrželi jsme u toho pár roků. Nakonec jak by ne: půlka třídy byly krásné baletky z Laterny Magiky a druhá manekýnky z Úboku. A další náhoda: můj ředitel podniku ČSAD mi navrhl na pánské toaletě v roce 1966, že se zakládá jakýsi ČESMAD a že bychom měli být v jeho řídícím týmu, ale podmínkou je francouzština, protože další světové jazyky už tam jsou pokryty. Jestli prý někoho neznám… A celkově jsem tam pak pracoval 17 let. Francouzština byla taky podmínkou přijetí do OSN (vedle aktivní angličtiny a podpůrné ruštiny – vše na úrovni řídit v těch jazycích mezinárodní zasedání).“
„Jaké byly vaše začátky coby zakladatele a prvního šéfredaktora Dopravních novin? Měl jste už před tím ambice být redaktorem?“
„V minulém režimu jsem se několikrát pokoušel v tehdejším dopravním nakladatelství NADAS tlačit na vydávání týdenní dopravní informace, jako jinde ve světě, ale marně. Ukázalo se to možné hned po revoluci – ve spolupráci se soukromými vydavateli. Věděl jsem, co obor mezinárodní dopravy potřebuje a jak se k mezinárodním informacím dostat. Pak už šlo ,jen‘ o to ty informace vytisknout a prodat a také na ně reklamou vydělat… Byl tu hlad po soukromém podnikání v mezinárodní dopravě a spedici a bez pravidelných zahraničních informací to prostě nelze. Takže toto bylo spektrum věcí, kterým jsem se jako první šéfredaktor DN rovnovážně věnoval. Jinak psaní mne od mládí zajímalo a bavilo. Počínaje básničkami své budoucí manželce, když mi bylo kolem dvaceti. Doma jsem pak později někdy filozofoval, jestli jsem neměl jít raději studovat žurnalistiku. Naštěstí ne – říkala manželka – podívej, jak hrozně dopadli novináři roku 1968, což by bylo tvé novinářské období…“
„Psanému slovu se ve velké míře věnujete dodnes. Je to jiné než před pětadvaceti lety, když jste zakládal Dopravní noviny?“
„Vlastní psaní jsem si tehdy zachovával především pro rozhovory v DN – na další věci jsme hlavně používali překladatele. Mně v té době fungovala ještě vlastní poradenská činnost a další věci – prostě práce na více stavech… A bylo mi už dost přes 50 let. Dnes mám na psaní více času, mohu věci více promýšlet a rád píši po částech – nestrhnout článek za jediný večer. A taky je ohromné vyhledávat informačně cokoliv po světě pomocí internetu – to také nebývalo.“
„Ovšem nejen prací živ je člověk. Jak nejraději odpočíváte? A dokážete vůbec relaxovat?“
„Spisovatel detektivek Georges Simenon žil v Lausanne a po dvou hodinách psaní prý chodil cvičit do tělocvičny na půdě. Já chodím po dvou hodinách psaní přehazovat na zahradu kompost. Strojní průmyslovka také naučila žáky v dílenské výchově obstojně truhlařit, svařovat a kovat. Prostě odbornějšímu výkonu manuální práce. A od toho není daleko k malování stěn, omítání a podobně. Ty práce beru jako sport – namísto chození do fitka – i když 35 roků chodím do plaveckého bazénu v Podolí.“
„Co děláte rád ve volném čase, máte-li nějaký?“
„Mám velmi rád zahradničení, vážnou hudbu a také vaření. Máme již několik let předplacené řady koncertů souboru renesanční hudby Collegium 1704, celodenní rozhlasovou stanicí mého srdce je Radio D-dur Českého rozhlasu s klasikou bez reklam. Pokud jde o kuchyni, dělávám často víkendové obědy. Sbírám též rád kuchyňské recepty. Myslím, že roli sehrálo několik let zkušeností s ,art culinaire‘ francouzské části Švýcarska.“
„Jste jednou z nejdůležitějších osobností české dopravy, spedice i logistiky. Máte ve svém profesním životě ještě nějaký nesplněný sen?“
„Mám jich několik a velmi pochybuji, zda se jejich splnění dožiji. Vesměs se týkají dopravních staveb. První je pohodlná kolejová doprava na pražské letiště – ve srovnání s tou současnou hrůzou, kdy na stanici metra v Praze 6 oficiální nosiči nosí do schodů kufry návštěvníkům z celého světa, aby si je pak tahali k autobusu. Kolik že let máme po válce? Přes 70… Přitom řada měst v Evropě již má zavedeny pod letiště rychlíkové tratě, takže po výstupu z letadla sjedete dolů výtahem na stanici dálkového rychlíku. Další je dokončení Pražského okruhu a potom dálniční spojení na sousedy, zejména do Rakouska.“
Martina Vampulová
