14. února 2016, Jiří Kladiva
Přinesl ještě mnohé dozvuky a reakce ohledně světové konference o ochraně klimatu, konané nedávno v Paříži, a také vůči jejímu hlavnímu výsledku – světové úmluvě o klimatu. Ta sice výslovně nehovoří o tom, jak z tohoto hlediska pojímat dopravu a logistiku, je ale
dosti zřejmé, jakým směrem musí tento sektor uvažovat. I když zde zůstává určitá dávka nejistot, protože podle řady komentátorů je v úmluvě nátlak nahrazen morálkou. Jde však o náš celý svět a nikoliv o mnoho malých světů. A převládá naděje, že dobrovolné cíle v ochraně klimatu, jež si nyní vlády stanoví, nebudou egoisticky nedostatečné.
V celém textu dohody tedy není řeč o dopravě a logistice. Státy se tu zřejmě nedokázaly dohodnout na společné linii, jak by měly v tomto segmentu ochranu klimatu zlepšovat. Nikoliv prý, že by se jím při jednání nezabývaly. A v pracovní verzi dohody se ještě jednalo do závěrečných fází zejména o emisích v letecké a námořní dopravě. Avšak v závěru, když se již blížily slavnostní přísliby, se tyto pasáže vytratily.
Tím více se dostaly tyto dva obory pod palbu kritiky mezinárodních organizací, které se zabývají dopravou z hlediska životního prostředí; kritický prim zde hraje Transport & Environment (T&E). Ta považuje za vážné selhání, že z návrhu pařížské dohody o klimatu byly emise z mezinárodní letecké dopravy a námořní plavby vypuštěny a byla tím fatálně zpochybněna představa snížit globální oteplení o 2 oC. A protože jejich emise spadají mimo národní snižovací cíle, vyžadovaly organizace adresnou referenci v dohodě.
Pokud by byly posuzovány stejně jako jednotlivé země, potom by globální letectví a plavba spadaly do první desítky znečišťovatelů. V posledních letech měly jejich emise stoupnout dvojnásobně rychleji než ve světovém hospodářství – osmdesátiprocentní nárůst v emisi CO2 z letadel a lodí mezi roky 1990 a 2010 proti čtyřicetiprocentnímu růstu v globálních hospodářských činnostech; uvažovaný růst by měl dosáhnout v roce 2050 celkem 270 procent.
Na světlo se dostávají zejména výhrady k výsledkům nejvyšších vládních organizací patřících do systému OSN. Jde o Mezinárodní organizaci pro civilní letectví (ICAO) a Mezinárodní námořní organizaci (IMO). Poslední světová vládní norma z oblasti ochrany životního prostředí – protokol z Kjóta – pověřila obě organizace, aby při řízení těchto sektorů vyvinuly opat-ření, která povedou k řešení problematiky emisí. Nyní – po osmnácti letech – se ukazuje, že to tyto organizace nedokázaly a rychlý růst emisí by mohl ohrozit světově dojednané cíle.
Podle nedávné vědecké studie, kterou měl zveřejnit Evropský parlament, připadá na letectví 5 % globálního oteplování a emise CO2 z plavby činí kolem 3 % ze světového souhrnu. Oba sektory patří mezi nejrychleji narůstající zdroje skleníkových plynů a v roce 2050 by mohly odpovídat za 39 % světových emisí CO2, pokud nedojde k regulaci. Například John Maggs, který je politickým poradcem nevládní organizace Seas at Risk, k tomu řekl: „Historie nyní může soudit obory letectví a plavby za to, že zatímco zbytek světa se pohnul v ochraně klimatu pařížskou dohodou kupředu, ony zůstaly sedět stranou a odmítly aktivně přispět.“ A podle T&E si prý zaslouží dosti hanlivý titul „Zkamenělina dne“ (Fossil of the Day). Jde tu však o další nebezpečí: aby si za této situace země a regiony nestanovily pro leteckou a námořní dopravu svá specifická pravidla. Když totiž nebudou konat „branže“, budou konat jiní. A namísto jednotného řešení vznikne světový flikovaný koberec: pro letadlo a loď opravdu nedobrá perspektiva.
Avšak ještě není všem dnům konec. V dubnu a v říjnu se setkají členové IMO, nejpozději v říjnu členstvo ICAO. Potom si budou zřejmě muset obě organizace stanovit vážně míněné cíle ve snižování emisí.
Není bez zajímavosti, že kritika současné neregulace emisí CO2 z nákladních vozidel v Evropě nepřichází v přímé souvislosti s pařížskou konferencí a přijatou úmluvou, ale ze strany skupiny zemí G20 a jejich listopadového zasedání v Turecku. Připomeňme, že jde o mezinárodní fórum vlád a guvernérů ústředních bank z dvaceti hlavních ekonomik světa – přesněji 19 individuálních zemí plus Evropské unie. Celkově představují 85 % světového HDP. Na konferenci v Anatalyi se šéfové vlád a prezidenti členských zemí shodli na tom, že je třeba „zvýšit efektivnost vozidel, především nákladních automobilů“ a snížit jimi vylučované emise. Dokládá to údajně potřebu konat více také v rámci Evropské unie z hlediska snížení emise CO2 z nákladních aut. Ve zmíněné dvacítce jsou z členských zemí EU pouze čtyři. Tlaky na Evropskou unii v tomto smyslu již dříve začala uplatňovat i nevládní T&E.
Některé zahraniční komentáře uváděly, že v Bruselu vládne zděšení: emise CO2 v silniční dopravě zboží rostou a rostou. Řešením by mělo být stanovení hranice emisí a snad vyhlášení penále za její překračování. Zatímco spotřeba pohonných hmot nákladních vozidel stále klesá a motorová nafta je stále levnější, objemy přepravy rostou. Bude jistě žádoucí, aby případné kroky v tomto směru byly pro autodopravce a odesílatele rozumně přijatelné.
Jiří Kladiva
