5. prosince 2002
Řekněme si tentokrát raději, co listopad (stejně jako říjen) nepřinesl, ač to podle názoru mnohých přinést měl. Jedenáct – ano, skutečně jedenáct – podnikatelských svazů české dopravy a logistiky se na počátku října obrátilo společným dopisem na ministra dopravy s určitým návrhem na spolupráci. A jeho reakce? Ani po dvou měsících žádná, vůbec žádná…
Představme si, že by například podniková sféra českého průmyslu v konkrétní věci slušně písemně oslovila ministra průmyslu a on by se ani nenamáhal odpovědět. Jaký by to z toho byl asi poprask! A už vůbec si to nelze představit v Německu, ve Francii a v mnoha jiných civilizovaných průmyslových zemích, mezi něž se chceme (a to i v dopravě) v dohledné době zařadit.
Jedenáctka podnikatelských svazů v dopravě a spedici zastupuje nevládní dopravní sféru země s více než čtyřmi tisíci firem s řádově stovkami tisíc pracovníků. Jde (až na jednu velkou státní společnost) o plátce daní z příjmu. Stejně tak jsou daňovými poplatníky jejich pracovníci. I oni tedy přispívají na vysoké státní úřadníky, aby jim mohli poskytovat potřebnou službu. V zásadě je vedlejší, jestli tento přístup někdo označí za aroganci moci, nedostatek politického instinktu nebo „pouhou“ nevychovanost (jiný by mohl třeba říci i to, že současné vedení MDS nemá vůbec ponětí, co tvoří českou dopravu jako celek, a má pocit, že se bez ní hladce obejde). Podstatnější je to, že od dob ministra Jana Stráského – dobré paměti – a po ukončení činnosti Rady dopravy se nedaří vykřesat soustavnější dialog podnikatelské dopravní sféry se státem. To je o to horší, že dopravní svět už je dávno někde jinde a v Česku o tom očividně nechceme slyšet. Jednotlivé dopravní obory již nefungují striktně izolovaně, v mnoha směrech jsme svědky multimodalismu. Dráhy a námořní rejdařství, ale i pošty se vehementně pouštějí do logistiky, což znamená nevyhnutelnou vazbu na ostatní dopravu. Významný díl leteckého zboží se přepravuje po silnici. V kombinované dopravě se již utvářejí dokonce třístranné vazby atd.
V Bruselu se začíná formovat společná platforma zastoupení dopravních oborů a logistiky vůči administrativě EU. Také zmíněné české svazy pociťují, že musí překročit své individuální hranice a evokovat spolupráci ve věcech společného zájmu. Od vedení resortu by to pochopitelně znamenalo hrát náročnější roli – nebýt pouhým hasičem, běhajícím od požáru k požáru, ale také formulovat, a především mít v rukou realizaci dosti náročné dopravní koncepce. Vůbec nemluvě o kuráži s ní před dopravní veřejnost i diskusně předstoupit…
Podnikatelská sféra je připravena poskytovat informace, aby vedení resortu mělo o skutečné situaci dobrou představu. Na druhé straně však potřebuje i informace z druhé strany – „od pramene“. Tak třeba jak konkrétně s dopravní politikou země po roce 2003 a zejména po roce 2004? Jaké nejvýraznější změny v dopravě lze po vstupu do EU čekat? Jaký je pohled státu na český dopravní trh, například na zápas o život středního stavu? Jak asi bude vůbec vypadat státní rozpočet na rok 2003 z pohledu české dopravy? Co se chystá v dvoustranných mezinárodních dohodách o dopravě? Jaké nové dopravní zákony jsou v ČR na obzoru? Co takhle kombinovaná doprava v Česku z pohledu státu? Jak dál konkrétně s liberalizací drah v souvislosti s druhým balíčkem EU a fungováním ČD, a. s.? Jak se pracuje na budoucnosti vnitrozemské plavby? Co případné dálniční mýtné a kompenzace pro dopravce (jako v SRN)? Existuje něco jako dopravní výzkum, je nějak financován a usměrňován? Stát a odborná dopravní výchova – je tu vůbec nějaké propojení? Jak je tomu s plánem státní dopravní infrastruktury a jeho realizací? Jak je vlastně obsazena špička resortu – nebylo by užitečné (a také slušné) ji dopravě představit? Jak jsme zastoupeni v mezivládních organizacích a kam informace v nich získané plynou? Atd., atd…
Před pár dny jsme se se slovenským kolegou v Bruselu neformálně setkali s dánským předsedou Rady ministrů dopravy EU Flemmingem Hansenem. Řeč byla pochopitelně o záležitostech rozšíření i o situaci a vztazích v národní dopravě. Cosi jako profesionální stud mi nedovolilo, abych se „pochlubil“ tím, jaká je ta naše vztahová „tristesse de la vérité“ (smutek pravdy).
Jiří Kladiva
